LXIX: Kosti Jataganu

Kosti Jataganu

Lidem odchovaným zlatým věkem Mezihvězdné Unie připadala terraformace mrtvých světů zhruba stejně vzácná jako výstavba nového nákupního centra a nedocházelo jim, jak cenná je to dovednost.
Bylo správně, že ten nemilosrdný moloch padl, že zmizeli všichni ti Regulátoři, Jednotitelé, Vykonavatelé a další dnes už pozapomenutí představitelé režimu s nesmírnou mocí. Proč jsme ale neviděli, že ta mašinérie dokázala sjednotit úsilí myriád lidí a strojů a stvořit díla nesmírné krásy? Místo abychom se radovali ze získaných pokladů, zachovali jsme se jako malí spratci, co dostanou hezkou, ale křehkou hračku. Během Nástupnických válek bylo učiněno neobyvatelnými přes stopadesát světů, on vlastně nikdo neví, kolik přesně, u mnohých byla zapomenuta jména i navigace. 
Když vražedné šílenství pominulo, přišlo kruté vystřízlivění. Náš rod už se nedokázal semknout k velkým věcem, byli jsme roztříštění. Gigantické banky umělých organismů pro tvorbu nových biosfér byly zničeny při úderu na systém Země hned na začátku Nástupnických válek. Kasta Zemětvůrců našla zkázu již při Vnitřní válce. Unijní droidi zabývající se terraformací páchali hromadné sebevraždy, neunesli zkázu Unie, protože byli vyrobeni tak, aby pro ně byla vším. Od té doby proběhly pouhé dva pokusy o terraformaci na planetě bez vlastního života a výsledky jsou decentně řečeno ne zcela uspokojivé. Hallenská Kalábrie, svět lesů a tunder se potácí neustále na hranici doby ledové a Hallen ji používá krom jiného jako internační planetu. Paprsek terraformovaný Chmarnyjí sice vytvořil masivní biosféru, ale je to dusný skleník, kde se lidem žije velmi těžce. Přezdívka Země tisíce plísní konečně hovoří sama za sebe.

Andrew Wallace: Kocovina


V nemocné tváři ploché krajiny se šklebila jizva, nějaký velký spár vyryl přes půl kilometru širokou rokli, táhla se až k obzoru, roztřepená a nevzhledná. Planeta se snažila ji zahojit, srazila ostré hrany navátou půdou a prachem, na dně chráněném před větrem se už skvěla zeleň.
Ale než se brázda zahladí, bude to trvat mnohem déle než to jedno a třičtvrtě století. Pláň kolem vypadala ještě hůře než dno rokle - kamenitá s řídkou trávou.
Kdysi tu bývalo krásně - moře trávy protkané stříbrnou výšivkou říček se střídalo s jehličnatými háji a každé jaro květy proměnily kraj v barevnou čarokrásnou říši divů.
Ale to bylo dávno. Nejúchvatnější stepi ve vesmíru, které daly jméno celému světu, otrávil spad, zasypal popel, sežehla nukleární zima a nakonec obrovské rozlohy překryla láva, kterou ronila poraněná planeta.
Zavalitý nákladní letoun duněl nad roklí, dole se míhala suť, loučky a oka jezírek.
Vpředu se vyhoupla pahorkatina, jeden z oblých kopců byl téměř smeten mohutnou silou, která vyvrhla zeminu a bloky skal, vznikl tak velký podkovovitý val. Tady rokle končila a bylo konečně vidět, co že to kdysi rozrylo krajinu. Zde mezi kostmi země ležely Kosti Jataganu.
Zadní část kdysi čtyřkilometrového křižníku dominovala údolíčku a končila ve svahu. Člověk si mohl představovat, že je třeba Jatagan pohřbený celý pod zemí a stačí ho vykopat. Ale bylo to jen zdání, těch šest set metrů bylo skoro všechno, co zbylo, trup končil po pár desítkách metrů ukrytých v nahrnutém kameni a hlíně. Tady ležela pohonná sekce s přiléhajícími doky a obslužnými úseky. Příď pokračovala ke své zkáze tisíce kilometrů, aby stvořila  Kalderu Zapomnění, kterýžto melodramatický název jen chabě vystihoval skutečnou sílu té události.

Bachratý nákladní stroj dobrzdil a čekal ve visu, až mu “vysvítí” cestičku na plochu. Na horizontu se ploužily věže rekultivačních strojů. Kolem údolí byly stále patky hlavních pilířů, ale kopule, která městečko chránila, už byla přes deset let rozebraná, větry přestaly přinášet aktivní prach. Zůstal jen lapač na hřebeni, směrem ke vzdáleným radioaktivním pustinám, kdyby snad něco. Odstranění kopule nebylo nijak nutné, ale především symbolizovalo vytoužené zlepšení.
Původní strohé tvary křižníku se skrývaly pod nánosy nástaveb, schodišť, komínů a potrubí. Jedna ze tří trysek hlavního tahu sloužila jako obrovský portál s vjezdem, ostatní trysky byly zazděny a okna bytů shlížela na mikrosvět údolí vyhloubeného pádem stroje. Přestože na Stepi zůstala řada chráněných míst a dokonce nezničených měst, Kosti Jataganu byly jediným větším sídlem na planetě. To místo se dalo vnímat různě - městečko zoufalců, enkláva donkichotských snílků, pevnost nezlomné lidské vůle…
Místní hledali a nacházeli poklady zničeného světa, v soustavě stále fungovaly nějaké doly a vesmírné továrny. Ale nemalé zisky obyvatelé nepoužívali pro sebe, oni se snažili mrtvou planetu oživit. To bylo stejně bláhové jako úžasné, stejně hloupé jako smělé, tady probíhal střet pragmatismu a rozletu, střet ideálů a světa čísel, co páří jemné předivo snů.

Obtloustlá žena středního věku konečně přestala probírat s kamarádkou poslední drby a típla komunikátor. Upila čaje. Vyhlédla skrze tvrzené sklo ze stanoviště letové kontroly, malé budky postaveného na hřbetě vraku a vzala tu tečku nad roklí na vědomí. Ruce se jí rozeběhly po pultu. Ověřila IFF kód a zadala navedení. Plochá palebná věž blízké obrany z původní výzbroje Jataganu sice dál sledovala blížící se cíl, ale nechala ho překročit vnitřní perimetr. Stroj se dal znovu do pohybu a za pár okamžiků váhavě dosedl, vyklopila se rampa, v temnotě se rýsovaly obrysy kontejnerů, pár členů posádky kutilo něco kolem nákladu. Na světlo vystoupil muž, zamával komusi uvnitř a vykročil k hlavnímu portálu Kostí, zřejmě k letadlu nepatřil a byl to cestující. Měl na sobě těžký hnědý plášť, tak dlouhý, že ho skoro vláčel po zemi, vysoký límec sahal až k bradě, na širokém opasku měl předměty potřebné pro přežití v radioaktivních pustinách – přilbu s respirátorem, Gieger, analyzátor izotopů, dekont sadu, medikit... Plášť byl odporně těžký a když jste si ho sundali, stál bez opory, ale proti tvrdému záření chránil absolutně. Navíc dával člověku příjemně desperátský image, takže ho místní nosili, i když zrovna kolem záření nebylo. Newell místní nebyl, výstroj koupil od jednoho Stepáka,, co potkal na Komenii, kde měl teď svůj hlavní stan. Základny jeho operací byly ve stále větších a větších zapadácích. To byla jasná známka defenzivy. Byl dvakrát poražen na Maurenu, poté na Redinglandu a pak už mu ty opravdu velké operace nechtěli svěřit. Sírius se sice maurenských utečenců ujal a Newellovi dával docela důležité úkoly, ale většinou to byly akce pro jednoho sice kvalitního, leč postradatelného člověka. Poražené nikde nevítají s otevřenou náručí. I když za své porážky až tak nemohou. Tedy Newell tomu alespoň tak chtěl věřit.
Proto se na Sírius nevázal, držel se toho, co zbylo z Vnitřní služby, přidala se k nim všehochuť dobrodruhů. Dělal, co mohl. Sháněli informace pro sirianské a dálavské korzáry, co přepadali obchodní lodě, a snažili se zastavit nežádoucí příliv hi tech zboží do vesmíru, řídil špehování na Hallenu a Maurenu, intrikoval mezi žoldnéři...
Nezničitelné terénní boty s kovovými podrážkami cvakaly po betonu plochy. Kosti Jataganu rostly, až vyplnily celé jeho zorné pole. Všude kolem se zelenaly ovocné sady, vedle industriální pevnosti z trosek působily jabloně a třešně neskutečně. Ovoce se už údajně dalo bez následků jíst, ale Newell by raději riskl kurděje než tyhle vitamíny.
Trup křižníku zčásti ztratil svůj monolitický vzhled díky “obrostení” spoustou více či méně zdařilých nástaveb a instalací, ale výtvor o dimenzích šest set na šest set metrů, vysoký dvě stě metrů nemůže působit jinak než impozantně. Hodně drobných řemeslníků mívá v dílně kus vojenského pancíře z nějakého vraku, jako nástrojovou a nožířskou slitinu, tady ho leželo pěkných pár milionů tun.
Došel k portálu, dvojice masivních vrat byla zavřená, vstup pro pěší otevřený. Závěs z pásů těžké protiradiační fólie zašelestil po plášti.
Vstoupil do první dekontaminační komory. Místnost byla ze zašlého kovu. Ramena detekčních a očišťovacích stanovišť trčela z podlahy jako nějaké zvláštní rostliny.
Jsem čistý,“ houkl k neviditelné obsluze.
„Dyť jo, to už je dneska většina, ale pořádek musí byť.“
Newell nakráčel do kruhu z robotických ramen, ta se k němu ze všech stran sklonila a zavlnila jako živí tvorové. Když kontrolní světla poprvé zazářila zeleně, odepnul opasek s vybavením a začal rozepínat masivní spony pláště, pak ho rozevřel a odhalil zářivě bílou silnou kombinézu, což byl vlastní ochranný oblek, zatímco plášť byl jen ochrana ochrany. Detektory usoudily, že na sobě nemá žádný aktivní prach a Newell mohl do druhé komory, kde by normálně proběhla druhá dekontaminace. Pak přes kontrolní a sušící komory přešel do obrovské převlékárny, kde pod stropem visely tisíce ochranných obleků jako národ duchů. Pověsil své věci na háčky a nechal je na řetězech vyjet ke stropu. Mohl si vzít čistou erární kombinézu a sandály, kterých tu byly plné plechové skříně, ale on si nechal otrhané tepláky a mikinu s kapucí, co měl pod kombinézou, na nohy si natáhl tenké mokasíny, své věci měl v látkovém bandalíru šikmo přes prsa a za šerpou kolem pasu. Dobře věděl, že zkušení pátrači chodí z venku takhle.
V chodbě z převlékárny byl další detektorový rám a série tří těžkých dveří, cokoli jedovatého zvenčí nemělo šanci se dostat dovnitř. Poslední zacvakání zámků, zahučení lineárních elektromotorů a vstoupil do Kostí.
Městečko se nijak nevymykalo ze stylu uzavřených sídel kdekoli ve vesmíru - svět s kovovým stropem místo oblohy rozprostírající se v několika úrovních. Ke vstupu přiléhala malá průmyslová čtvrť, vypadala dost nudně, široký koridor s řadami vrat, na kterých byla jména firem. Potkával jen kolové nákladní plošiny, většinou ručně řízené. Za zbastlenými ovládacími pultíky stály děti. V Kostech se do práce chodilo přibližně od osmi, ale dětští dělníci dostávali úkoly adekvátní svému věku a chodili krom toho do školy. Lidé ze Stepi byli produkty svého prostředí, sžití s komunitou, zběhlí v řemeslech, od mala zodpovědní, jako každý, kdo žije v nehostinném prostředí. Nedávné zlepšení dávalo šanci na uvolnění společnosti, ale ta se bránila. Hnutí za svobodné dětství tudíž vypískali a počastovali urážkami, zlí jazykové tvrdili, že to bylo tím, že si to každý musel za mala pěkně odpracovat a současným dětem by volnost záviděl.
Procházel dál Velkým koridorem. Strohou zašlou šeď začaly oživovat poutače a reklamy, lakované, neonově svítící i vznášející se u zobrazovačů. Ruch houstl, lidé nakukovali do výloh a vstupovali do krámků, zněly zvonkohry nade dveřmi.
Spektrum služeb bylo široké: Danovy respirátory, Urguna - Nejlepší krysy v Kostech, Zelinářství D.C. - dnes čerstvá várka slaných dýní,  Mollier - Nejchutnější krysy v Kostech, Jarčino kadeřnictví a voňavkářství, Zboží z druhé ruky - šmelíme rádi a dobře, Pšenice Rysavy, Schiffau - Nejlevnější krysy v Kostech... Město bylo zjevně jako každé s určitým specifikem stran živočišné výroby.   
Na křižovatce Pod reaktory se dal doleva a došel na Stíhací náměstí. Bývalý dok B byl kompletně vykuchán a vzniklo srdce města, kde se lidé potkávali, přicházeli kvůli obchodu i zábavě, vůdci tady mluvili ke shromážděním. Tady to už opravdu žilo, hlavně na čtyřech patrech galerií, které lemovaly náměstí a rampách do vyšších úrovní. Pod stropem padesát metrů vysoko zářila projekce modré oblohy - dokonalá, protože ji sestavili z optického maskování Jataganu.
Newell prošel kolem stánků nabízejících všehochuť veteše a potravin. Jako správný pátrač se šel po příchodu do Kostí nadlábnout do Staré jídelny. Rolety byly vytažené a podnik přecházel přímo do náměstí.

Velkou prostoru vyplňovaly kovové stoly a židle, sloupy a stěny zdobily abstraktní pestrobarevné obrazy, kde se autoři pustili do realismu, dopadalo to všelijak a prozrazovalo to práci dětí. Newell se zazubil při pohledu dysproporcionální postavy, kosmické lodě s velikými okénky, Kosti Jataganu topící se v trávě, která by musela být vysoká tak šedesát metrů.  Radost mu vzápětí zkazil popisek pod mocným drakem chrlícím oheň - “Bratr Sanoban”
Postavil se do fronty strávníků, byl zrovna čas snídaně, stoly se rychle zaplňovaly.
Velké věci se nedají zničit beze stopy… z nějakého důvodu odkaz dávných droidů znovu vyplouval na povrch, jejich citáty, alternativní výklady historie a dokonce obrazy droidích bratří.
...místo, kde tě mají rádi, kde jsi v bezpečí... Sítě našeptávaly skrze nevinné výroky, které tolik rezonují s lidskými sny … my jsme láska… klan je v srdci... 
Někdo se snažil klany vštěpit do podvědomí společnosti, přes texty o historii, přes fascinující příběhy dávných válek, přes tajemství zakázaného… někdo vytrvale a nenápadně tlačil na mínění lidí. Zatím to vypadalo jako vzpomínání na dávno ztracené bez nějakých náznaků, že by se mohli vrátit. Pomalý tlak měl šanci erodovat názory zakotvené staletími, slovo za slovem, myšlenku za myšlenkou. Infiltrace - styl vlastní droidům a jejich zplozencům.
Minulý týden dostal Newell fotografii ze Sýria III. Na zanedbané zdi se skvěla všehochuť grafitti. Od pestrých psychedelických obrazů se odlišovaly dva symboly - stylizovaný dub a šedý kruh, ze kterého vybíhaly kvetoucí výhony - Klidná síla a Bezejmenní. Neznámý čmáral možná nevěděl, co kreslí, znak dubu by se dal vysvětlit vlnou popularity historie klanů, ale to druhé... Vlastně ani Newell si nebyl úplně jistý, jestli Bezejmenní skutečně tohle používají jako svůj znak, stejně to bylo znepokojivé. Klany jsou tady! Křičela ta posprejovaná zeď.
Dostal se na řadu, za výdejním pultem plným připravených jídel kmital houf dětí řízený dvojicí prošedivělých kuchařek.
“Co to bude?” oslovila ho hubená holčina s hnědými rozježenými vlasy. Newell už pročetl ručně psanou ceduli a tak měl vybráno: “Tempeh s řasou a nudlemi a k pití kvas.” Tempeh byla neofazole prorostlá ušlechtilou plísní, možná dokonce příbuznou té původní pozemské.
“Pane, měl byste si dát krysu, vypadáte unaveně,” ukázala na velký plech, kde bylo odhadem čtyřicet dozlatova pečených hlodavců, v Kostech bylo asi zvykem snídat dost vydatně.
“Odrůda Unijní dlouhonohá, vyrostly na obilí a červech, zaručeně čerstvé. Dají vám sílu.”
Newell podlehl obchodnickému talentu rozježené a dal si zaručeně čerstvý odkaz dávných unijních genetiků s obilnou kaší.
Usadil se ke stolu a jedl. Po chvíli si bez vyzvání přisedl dobře oblečený muž kolem čtyřicítky. Na bohatých světech by mu hádali víc, ale kdo to měl v oku, poznal rozdíl mezi čtyřiceti a “věčnými čtyřiceti”, jak se říkalo stavu, co dosáhnete náležitou somatickou péčí.
“Dobré ráno, Newelli.”
“Nejsem Newell,” špion ani nezvedl oči a dál obíral krysu, byla dost dobrá. Okamžik seděli mlčky. Ten druhý vypadal podráždě, jakoby se musel nutit do toho tady být.
“To je jedno. Nemáte na prodej náklad vibrátorů ORGSM?” říkal to neochotně, ona identifikační věta mu asi zněla hloupě.
“Poslední jsem prodal před týdnem na Faraway, nemohu vám pomoci.”
“Tak si aspoň dáme něco k pití a probereme novinky.”
“Dobře, říkejte mi Mello.” Pokračoval Newell podle dohodnutého kódu, ale ten druhý poslední frázi už neřekl. Což Newellovi připadlo mrzuté, mělo tam být zabudované poselství, jestli je všechno v pořádku.
“Nezlobte se, ale tohle konverzační cvičení je jak ze špatného filmu.”
“Amatérům připadá takové základní opatření trapné, dokud je někdo nevyhmátne jako malé parchanty.”  
“Nemějte péči, poznal jsem vás snadno, jste jak pěst na oko.”
“To že jste ve mně poznal někoho zvenku, by mělo vaši ostražitost naopak zvýšit, jenže vás ani nenapadlo, že by zvenčí mohl přiletět někdo jiný než já, to je vážné porušení bezpečnosti. A teď prosím, jak jste mě poznal jako cizího? Těžko máte v hlavě všechny pátrače na Stepi.”
“Vaše převleky jsou legendární,” v hlase zněla ironie.
Špion se zamračil, zakládal si na své schopnosti splynout a posměch, byť decentní, mu vadil.  
“Prokažte mi laskavost.”
“Poslední dobou lidi začali dbát na vzhled, takže tyhle hadry, co máte na sobě trknou, ale to by se ještě dalo, stejně budete tvrdit, že nejste z Kostí. Jenže za tu chvíli tudy prošlo dvacet chlapů, co se právě vrátili z venku, pátrači i pracanti, kývli jste na sebe, jak se to dělá, ale nikdo vás nepoznal, to je na našem malém pískovišti nepravděpodobné. Támhle sedí Strupatý Mama s kámošema a ženskýma, támhle se handrkuje Pomalý Hardy s nějakým kšeftařem, oba pátračské legendy a vy jste si jich vůbec nevšiml. Nejspíš je podle jmen znáte, dělal jste si domácí úkoly, ale jak jsou v městských ohozech, neměl jste je podle čeho v davu poznat a databázi obličejů místních asi nemáte, protože na Stepi datasféra spíš není, než je.”
“Nevýhody menších komunit,” odtušil Newell
“Měl jste se raději tvářit, jako že jste chvíli na Stepi, nejrealističtější bývá samotná realita.”
Newell se lehce usmál a nebyla v tom už ani kapka nelibosti: “Děkuji za postřehy, chvíli se tady porozhlédnu.”
“Jak je ctěná libost, času máte myslím dost, s panem Guimondem vás čekáme dnes v 16 místního v naší kanceláři, přeji hezký den.”
“I já vám. A zkuste na mě neukazovat místním, diskrétnost je náš společný zájem.”
Newell věděl, že to byl Afary Melanip, asistent starosty Kostí. Což neznělo moc vznešeně do okamžiku, kdy jste si uvědomili, že starosta Kostí je vládcem systému, Step je formálně stále plnohodnotným státem, členem všech důležitých organizací, na hlavu má vysoké roční zisky a vlastní sice zanedbaný, ale křižník. Afary, ač neměl žádnou oficiální pozici, byl fakticky v systému Stepi číslo dvě.
 
Newell si koupil kvas a začal zevlovat. Afaryho prohlášení, jak jeho oblečení trkne, platilo jen pro lidi s pozorovacím talentem, pohledy místních po něm přejížděly bez zájmu. Prostě pátrač, kterého trend nezajímá. Jeho implantované vybavení sledovalo a archivovalo hned několik hovorů z okolí, sémantická analýza ho upozorňovala na potenciálně zajímavé věci. Začal pracovat na místním přízvuku, to se musel naučit doopravdy, ale implantace mu pomohla tím, že to mohl dělat, aniž by hnul rty, proběhly simulace a za půl hodiny to měl. Mohl použít i frekvenční analýzu, ale nic takového nepotřeboval, měl svůj talent.
Díky Mezihvězdné Unii téměř celý vesmír hovořil jednotným jazykem, Starganem. Intenzivní kontakt mezi světy a výměna médií vedla k tomu, že se Stargan držel, ale řada světů měla svůj přízvuk. Jedinou výjimkou, co stála za zmínku, byla Dóngli, jejíž kořeny se táhly do pozemské Číny a přilehlých oblastí.
Newell chtěl mluvit jen podobně, aby to většina místních nepoznala, ale současně mohl tvrdit, že je cizí, před davem splývat, před těmi pozornými  mít odkryté karty...
Afery mu poskytl cenný tip a on se ho chystal použít. Pomalý Hardy se s kšeftařem né a né dohodnout. Normální člověk by neměl šanci hovor slyšet, ani běžně vylepšený ne, ve Staré jídelně si povídalo příliš mnoho lidí, ale pro Newella to bylo jakoby seděli vedle. Vyčkal na vhodný okamžik a šel blíže.
“Pochopte, ceny cesnitritu klesají, víc vám dát nemohu, ” kšeftař se choval k Hardymu jako conquistador k zaostalému domorodci a nevadilo mu, že byl pátrač metrák a půl těžká hrouda svalů a kostí.
Špion vstoupil do sporu: “Lžete, pane, cena práškového cesnitritu z nálezů tady na Stepi naopak začala růst, je vyrobený unijní technologií, je kvalitnější a strojaři ho poznají.”
“Vy jste se mě snažil natáhnout,” promluvil pátrač svým uvážlivým způsobem. Zvolna dal ruce na stůl a naklonil se dopředu. Měl vyhrnuté rukávy, jeho předloktí měla dimenze lýtek běžného muže.
“Co to blábolíte, vždyť je to úplný nesmysl!”
”V tom případě určitě rád počkáte, než nám nějaký dobrý občan přinese počítač, je to tu sice díra, ale Metalurginfo tady jistě má pravidelně aktualizovanou kopii. Psali to tam už před pár měsíci.”
“Dobrá pánové, žijte si tady v iluzi, jak cenné máte zboží, a já půjdu. Ještě přijdete a budete prosit o to, co nabízím teď.”
Newell přitlačil na pilu: “Dělá to osmdesát šest tisíc tři sta za tunu a váš zisk bude při běžných cenách čtyři procenta.” Za šerpou měl užitečné drobné vybavení, jako třeba dva nože a pouzdro s PDW. Jakoby náhodou držel ruku na tlačné dýce. “Nebo můžete odejít a my se postaráme, aby se všichni dozvěděli, že jste podvodník. Doobchodujete.”
Slovíčko doobchodovat se dalo vykládat různě… Cenu stanovil Newell správně, marže byla směšná, ale kšeftař dost dobře nemohl odmítnout. Hardyho slovo tu mělo váhu, zničil by ho. Podepsali smlouvu, kšeftař vyndal silný svazek dálavských dolarů  se složitými holografickými vzory a odpočítal dohodnutu sumu. Hardy zavolal do skladiště, že zboží změnilo majitele a tím to bylo uzavřeno.
Když kšeftař odešel, Hardy se obrátil se k Newellovi: “Díky, málem mě nachytal, do cesnitritu nedělám.”
“Je to novinka, zatím to skoro nikdo neví, kupci drželi basu, aby měli větší zisky. Prosáklo to až před pár měsíci, v souvislosti z celovesmírným zbrojením. Od té doby zasvěcení lidé skupují starý cesnitrit z nálezů, jako na Stepi nebo Isilmae, spekuluje se s ním.”
“Známe se?”
“Ne, jen já vás. Můžu si přisednout?” pátrač gestem svolil.  
“Jsem Marek Mello, nový na Stepi.” Newell přijal měkký stisk Hardyho tlapy. Přizpůsobil se a původní plán předstírat pátrače z malé základny na druhé polokouli zavrhl.
“Nevypadáš na nováčka.”
“Už léta dělám u geoprůzkumu na Diamu, jedovatá atmosféra a doly včetně uranu, spousta práce venku, tyhle věci jsou podobné po celém vesmíru. Znáš to tam?”
“Ne.”
“O nic nepřicházíš, Step je proti tomu taková lázeňská planeta.”
“Aha, takže ty jsi tady na dovolené.”
“Jo budu odpočívat prací, pátrání v troskách se prý poslední dobou zase dost rozjelo. Hledám někoho, ke komu bych se přidal.”
“Zrovna nemáme místo pro dalšího.”
“A když byste šli hledat do záložní základny tajných služeb v Roznalských horách?” Hardy ho přejel hodnotícím pohledem a usmál se.
“Ano, to bysme pak potřebovali jednoho člověka navíc, navigaci tímhle směrem nikdo z nás neumí.”
Kromě svého hlavního programu měl Newell v plánu zkusit najít staré informace.
Pak s velkým pátračem chvíli klábosili, dozvěděl se, že planeta se čistí, s tím, jak se povedlo osít velké plochy aktivních pustin speciální trávou, zastavila se eroze a radioaktivní prachové bouře. Brzy se znovu začne se zemědělstvím pod otevřeným nebem.
“Ty, Hardy, pořád přemýšlím, jestli by skoro nebylo levnější terraformovat nějakou úplně prázdnou planetu…”
“Levnější ne, nemluvě o tom, že on vlastně už terraformaci nikdo pořádně neumí. Ale trvat to bude stejně. Popravdě před dvaceti rokama to vypadalo, že to tu úplně chcípne, že se lidi postupně odstěhujou a zůstanou jen pátrači a jak se vytěží všechny trosky, nezůstane vůbec nikdo.”
“Čím to, vždyť to předtím běželo takových roků?”
“No, začali vymírat ti poslední, co pamatovali Step nezničenou. Oni byli symbol, oni to táhli. Dodneška zůstal jen náš starosta, ale ten se tehdy zrovna nechával hibernovat daleko od Stepi. Takže když zmizeli naši staří, chvíli to jelo setrvačností a pak na lidi začala padat ta beznaděj - pustiny, život za pancířem, radioaktivita, kdo by tu chtěl zůstávat.”
“A pak přišel nějaký nový spasitel, nebo se vrátil starosta z hibernace, že...”
“Ne, stalo se něco úplně jiného. Jednoho jara vykvetla rokle… jako za těch časů, který nám tlačili za mlada vrchem spodkem, až jsme to nenáviděli. A najednou to bylo tady, nikdo neví, komu se povedlo nasypat tam semena všech těch starých kytek a kdy. Jak tu nádheru jednou vidíš, jsi úplně ztracený. A každé jaro je toho víc a víc. Prostě se to zlomilo. Step ožívá, teď už to nejde nedodělat. Bude to trvat dalších stopadesát, dvě stě, ale jak jsou vidět pokroky, nikomu to nevadí. “
“Hardy, a ty jsi potkával ještě ty vaše starý, co pamatovali živou Step a Alianci čtyřech?”
“Jo, byli to protivní fanatičtí dědci. Ale abys dokázal tvrdohlavě oživovat tu spálenou kouli, na to musíš být fanatický, nasraný, nebo oboje. Když začínali, půlka vesmíru si klepala na čelo.”
“Mluvili dědci hodně o plukovníku Eldawym?”
“Jasně, on a jeho Spící komandos, nejhorší zlo vesmíru.” Hardy to řekl, jako by to byl největší vtip.
“Proč ti to připadá tak veselé, Hardy. Vždyť je to dost smutný. Zajímá mě to, jsem fanda do historie.”
“Tak to nevím, jestli jsi narazil na toho pravého,” smál se Hardy. “Ve škole o něm mluvili tolik a s takovým zápalem, až to začalo být legrační. Byl to mezi děckama takový rituál, zatvářil ses smrtelně vážně, řekls “krvavý Eldawy” a ostatní lehli smíchem. Podle toho, jak vylíčili Eldawyho, byl Satan takový hodný strejda.”
“Když ti někdo zničí domov, dost se tě to dotkne.”
“Ale jo. Jenže pochop, že pro nás už to nic moc neznamená, vždyť jsme několikátá generace, co vyrůstala v Kostech, starou Step jsme znali jen z médií. Řeknu ti to tak, Eldawy nebyl ani tak zlý nebo zákeřný, jako spíš zešílel po porážce Síria. Zabil vlastní rodinu.”
“A to že byl blázen, ho podle tebe omlouvá?”
“Já myslím, že ano, Marku. Šílenství je jako bouřka, přírodní katastrofa, nemá cenu se na něho zlobit. Kolem mě už pár lidí zešílelo, takže o tom cosi vím. Většina našich starejch byli v Alianci Čtyřech docela hlavouni. Pořád mleli o strašlivém zlu, ale to oni stvořili krvavého Eldawyho, když unfair zaútočili na Sírius III - Malachyru. Oni mohli za zničení Stepi, dobře to věděli, ale nikdo z nich by vinu nepřiznal. Proto ta zoufalá snaha ji oživit, jako pokání, víš.”
“Víš, že Eldawy je zpátky?”
“Jo, kdesi jsem to četl a vůbec mu nezávidím, na Síriu prohrál a pak způsobil katastrofu na Stepi. Když si vzpomenu, jak to žralo naše starý a on má dvojitou dávku.”
“Mýlíš se Hardy, některým lidem svědomí prostě chybí.”
Pátrač jen pokrčil rameny šel si pro další kvas.