LXII: Kdo je kdo?

Lili Ardat a Jon Heřman se utkali na život a na smrt, Lili vyhrála, ale zabít ho nedokázala, bez ohledu na to jak se Jon nakonec rozhodne, bez ohledu na to jestli bude štvát žoldnéře proti klanu.
Jon Heřman je v rekonvalescenci a přemýšlení náročné, proto je tempo poklidné :-)
Kdo je kdo?

Konstrukce sebeuvědomujícího stroje začíná tím, že se zeptáte, co ho bude bavit, co bude mít rád.
Stephen Gregowitz

“Generál na můstku!”
“Vítejte zpátky, pane!”
“Děkuji, pohov.” Posádka se vrátila k práci.
Jon Heřman stál na poloprázdném můstku svého křižníku, na tablech bojové pohotovosti zářila zelená, hodně pultů a zobrazovačů bylo neaktivních. Přítomna byla jen minimální obsluha. Přišli k němu důstojníci ze služby a už méně formálně ho vítali.
“Jsme rádi, že jste zahojil tak rychle.” Podávali mu ruce, byla na nich vidět úleva, že je v pořádku. Varjagové stáli a padali s Heřmanem a všichni to věděli, armáda byla zatím příliš mladá, neměla tradici, která by ji držela pohormadě, Jon neměl nikoho, kdo by ho nahradil. No a pak je tady taky možnost, že mě mají docela obyčejně rádi.
Shiva se blížil k Dálavě, normálně by Jon zbytečně neplýtval prostředky za cestu obrovskou lodí a vzal si něco postatně menšího ze svého svazu, ale jeho důstojníci rozhodli, že jedině Shiva mu zaručí bezpečnost a má nemocnici, která ho řádně opečuje. Zasedání rady Mezihvězdné žoldnéřské nemohl promeškat. Zhluboka se nadechl a tělo ho odměnilo jemnou řezavou bolestí, ještě to bude chvilku trvat, než zapomene na klanová ostří. Lékaři setřepali léčbu na minimum a nutili mu ještě klid, ale on chtěl do cíle dorazit na velitelském postu.
Za pár hodin už seděl ve výsadkové lodi a zobrazovače zaplňovalo blýskavé pestrobarevné lidské mraveniště, letěli do Trienty, hlavního města Dálavy a svým způsobem lidského vesmíru.
****

Jon a jeho dva vojáci všichni ve vycházkových uniformách postávali v hale z titanu, celá budova byla ze stříbrošedého kovu. Jeden elegantní zlatý humanoidní stroj přistoupil k Jonovi: “Pan Stenborg vás očekává.” Další štíhlý mechanický služebník přinášel tác s občerstvením.
Do jednání zbýval den, Jon si ho vyhradil na odpočinek, přemýšlení a tuhle jedinou schůzku. Erik Stenborg byl jeden z nejlepších analytiků na volné noze. Nepracoval v malém, jeho služby byly pro lidi co rozhodovali o osudech planet a byl expert přes historii Unie.
Vystoupal za strojem po spirálovém schodišti do velké pracovny - další kov, věže výkonné elektroniky, stěna s knihovnou. A nejen to, ve výklencích stály tři hmyzovité miniwalkery STAHOVAČ a u stolu humanoidní stroj z morfovacícho kovu. Sám Stenborg byl obtloustlý blahobytně působící muž, vstal uhladil si vlněný oblek a podal Jonovi ruku. Pod sakem měl černý trikot a zpoza klopy mu vybíhala linka datového kabelu.
“Vy, majitel vlastní rozvědky, přicházíte za mnou? To mi lichotí. A současně upozorňuje, že půjde asi o hodně speciální úlohu.”
“Vaše reputace je vynikající.”
“Děkuji. Jaký je dotaz?”
“Chtěly droidí klany vyhladit lidský rod?”
“Asi vás zklamu, ale tohle nevím ani já, tisíc lidí, tisíc názorů. Od pohádek o největším zlu ve vesmíru, až po líčení rajské zahrady. Můžu vám dát souhrn soudobých pohledů, ozdrojovaný a doplněný o mé komentáře, pro vaše potřeby asi nejvhodnější materál.”
“Ne to nechci, chci slyšet, jak to cítíte vy.”
“Jak já to cítím? Prodávám analýzy, ne pocity.”
“Tak řekněme, že chci slyšet váš kvalifikovaný odhad.”
Usmál se, bylo vidět, že se chce podělit. Přimhouřil oči, vytáhl si kabel z konektoru, nechal ho zajet do stolu a pohodlněji se opřel.
“Klany jsou sen o cti, lásce, dokonale soudržné společnosti. Droidí klan to je obrovská rodina, to je nefalšovaný komunismus, utopie o štěstí pro všechny, koncentrát altruismu.
Je historicky dokázáno, že něco takového vůbec nemůže fungovat. Jenže Gregowitz a především Heimdall byl snílci, kteří nikdy nepřestali číst pohádkové příběhy, romantici a inženýři současně.
Je to idiotsky jednoduchá mylšenka, utopická společenská struktura může fungovat, jen pokud to její členové chtějí, všichni členové. Jádrem rozhodování myslícího stroje s Aardwegovou hédonistickou architekturou je komplex hedonických faktorů zvaný Chtění, stačilo ho správně formulovat a jejich milované sny mohly povstat. Stvořili umělou rasu, kde je vzájemná soudržnost a láska stejně daná jako u lidí jejich pud sebezáchovy, strach, nebo sexuální touha.
Jenomže klan plný cti a lásky je závislý na věrnosti a upřímnosti, je nesmírně zranitelný zevnitř, i několik málo členů hledajících vlastní prospěch by ho mohlo zničit. A tresty bylo přesně to, co v klanu být nemělo, měla to být společnost beze strachu, bez frustrací. Proto soužití lidí a droidů nejdřív ztroskotalo, lidé nebyli dostatečně spolehliví, aby s nimi první klany fungovaly. Byl to až ztřeštěný paradox, stvořením bytostí podle nejvznešenějších lidských idálů vzniklo něco, co mělo zčásti nelidskou podstatu. Pro droidy to bylo zklamání, ale uspořádání klanů měnit nechtěli. Stvořili si bratříčky a společně s nimi našli smysl. Klany a lidské světy si vymezily sféry vlivu, vytvořila se křehká rovnováha, obě rasy se setkávaly, probíhal obchod, cestování, klany pronajímaly své žoldnéře...
Klany měly nepřátele, pro svou uzavřenost, pro svou sílu, pro své údajné pohrdání lidmi, protože prý pošpinili posvátnou člověčí přirozenost stvořením bratříčků.
Sami droidi dál chtěli naplnit své poslání, přinést klid a prosperitu, řada lidí žila přímo na klanových světech, ale nebylo to rovnoprávné soužití, nebyli členy klanu, droidi jim nesvěřovali vědění, moc ani zodpovědnost.
Droidům se to tak nelíbilo, pořád hledali cestu k prolínání obou ras. Mistři z Klidné síly, vyvinuli konverzní systém, který lidi dokázal měnit v bratříčky. Ale ničemu tím nepomohli, není divu, když si uvědomíte, co obnáší konverze na bratříčka, je to až příliš podobné zvláště exotické formě sebevraždy. Přeměnu podstupoval málokdo, a nový bratříček obvykle odešel z lidských světů a žil s klany.
A pak přišlo to, co podle mně válku rozpoutalo, vznikli Rozptýlení. Droidi a bratříčci hledající způsob, jak sblížit obě rasy se sjednotili v novém klanu, byli to jacísi jejich misionáři.
Bratříčci Rozptýlených přicházeli na lidské světy, zakládali malé komuny, kde žili svým kolektivním způsobem a lákali zájmence, aby se přidali. Našli se lidé, které to zaujalo, objevily se dokonce čistě lidské skupiny žijící jako by byli bratříčci klanu. Kdo chtěl, toho Rozptýlení konvertovali. Noví bratříčci zůstávali fyzicky lidmi a většinou nepřerušovali své společenské vazby. Měl to být vytoužený most mezi oběma rasami.
Jenomže lidská nenávist k odlišnému jde daleko za vnější vzhled a tak tyto pokusy končily špatně, klanové komuny a jejich nápodoby se staly terčem nepokojů, Rozptýlení museli zachraňovat své členy vojenskou silou.
Své pokusy podnikali na slabých nezávislých světech, takže se to obešlo bez války, pouhý přílet klanových lodí stačil a vše ustalo.
Rozptýlení se nikdy nemstili za své mrtvé. Vyzvedli své členy a přívržence a zklamaní zmizeli ve vesmíru...
Jejich vědomosti o soužití s lidmi rostly a stalo se, co se stát muselo, na světě jménem Verdon že byli Rozptýlení přijati a jejich řady se rozrůstaly, přinesli prosperitu a začali být populární. A tenhle příklad Unii upřímně vyděsil.
Můžeme si myslet o klanech, co chceme, ale jejich kolektivní společnost byla mnohem efektivnější, než ta individualistická lidská. Všichni členové klanu ho měli rádi, pracovali a bojovali pro něj a měli radost, když prosperoval, klan se rozrůstal přesně podle potřeby, nikdo nebyl stvořen, dokud klan neměl dost zdrojů, aby ho zaopatřil. A nakonec, nový bratr nebo bratříček vznikal pár měsíců a ihned po stvoření dokázal víc, jak většina lidí. Možnost přímého spojení myslí udržovala důvěru v klanu a zamezovala nedorozuměním, tomu nemůže konkurovat ani ta nejlepší demokracie vesmíru. Unie se bála, že klany začnou pohlcovat lidská společenství.
“A jak to bylo geneticky? Jaké děti se rodily novým bratříčkům?”
“To byla klíčová myšlenka, přeměna se týkala jen a jen mysli, konvertovaní Rozptýlení byli fyzicky lidé, věřili, že když se nebudou moc lišit, povede to k přijetí klanů a jejich filosofie. Pokud měli děti, byly to obyčejné lidské děti.”
“Tak to byly obavy z infiltrace zbytečné, konverze byla tak drastická, že si troufal málokdo.”
“To ano, jenže ta filosofie se skutečně začala líbit, šířila se. Je to lákavé, žít s oporou milující komunity, bez frustrací, bez věčného tlaku kapitalistické společnosti s jejím kolotočem spotřeby, daní, dluhů a nejistoty živobytí. Rozptýlení byli setbou, malé skupiny bratříčků na sebe nabalovaly množství přívrženců, komuny sílily, to co lidem zákonitě vždycky zkrachovalo, se pod vedením klanu poprvé v historii dařilo. Lidští vazalové Rozptýlených se věnovali obchodu, jejich podnikání bylo čisté a efektivní, ukázali lidem sílu klanového uspořádání, získali bohatství a skrze něj nakonec i politickou moc.
Nemyslitelné se stalo skutkem, lidští přivrženci klanu získali většinu v lokální vládě. V očích Unie to znamenalo anexi Rozptýlenými, napětí rostlo. Unie se pokusila nezávislý svět anektovat sama. Verdon si najal žoldnéře klanu Modré ostří a zvítězil. Střet ale nebyl považován za válku s klanem, názory Unie zatím krystalizovaly a klanoví žoldnéři tady byli k najmutí pro kohokoli, kdo dodržoval konvence. Nebylo to tehdy tak dávno, kdy Genocide byla jen další třída válečných strojů. Klanoví žoldnéři byli pro boj opravdu zapálení, jejich nasazení a důslednost v dodržování konvencí byly legendární, Klidná síla, Modré ostří, Bílá růže a snad některé další klany byly ochotné i k vzájemnému měření sil. Pokud to proběhlo ritualizovaně a po vzájemné domluvě, droidi se kupodivu navzájem zabíjeli a co bylo zvláštní, na dobré meziklanové vztahy to nemělo žádný vliv. V klanech se vůbec děly na lidské poměry zvláštní věci, každý vám kdykoli s čímkoli pomohl a nikdo toho nezneužíval, všechen společný majetek se těšil té nejlepší péči, kapacity klanu včetně kosmických lodí byly k dispozici každému podle úvahy, byl minimální dohled a žádné sankce a přece to stačilo, neúspěch v lásce často vypadal tak, že vás utěšoval, ten kdo vás odmítl.
Umělé rasy droidů a bratříčků mají obrovské výhody, nemusí řešit slabé, neschopné, zlé a nezodpovědné, ti jednoduše nikdy nevzniknou. V klanu vznikají jen dobří a ještě lepší, jen schopní a ještě schopnější, každý si najdé své místo, kde je ostatním prospěšný a to členy klanu naplňuje, proto je to svět, kde jsou frustrace vzácné...ale to jsem trochu odbočil.
Byl uzavřen mír ale už to byl jen zádnlivý klid. Lidské názory na klany nabraly definitivní formu, propaganda začala vytvářet obraz povýšené a kruté civilizace droidů. Unie na svých světech začala pronásledovat lidi, co se pokoušeli žít podle vzoru bratříčků a vyznávali jejich hodnoty, no a za pár let byla válka s klany.”
Jon chvíli přemýšlel.
“Takže oni opravdu chtěli zničit lidskou civilizaci, chtěli infiltrovat lidské světy, proměnit všechny ve své, šířit své utopické poselství.”
“To je hodně vypjatý náhled, přidat se ke klanu bylo naprosto dobrovolné.”
“Opravdu? Nechtěli nahradit to slabé a neefektivní svým silným a efektivním ať to stojí co to stojí? Nezačali si hledat křivdy a ústrky, které pak mstili se svojí vyhlášenou klanovou vášní? “
“Oni si nemuseli žádné křivdy hledat, přicházely za nimi samy a v míře vrchovaté.”
“Lapis Lazuli, Nové Nizozemí, Úmluva…” jmenoval Jon nezávislé světy, zničené v lokálních válkách. “Je to snad málo? Co mohly ty státečky udělat mocným klanům a stejně skončily jako pustiny.”
“Moc se neví co se tam stalo, nebyl problém udělat z války kde mihlo třeba jen pár droidích žoldnéřů strašlivou mstu klanu,” analytik pokrčil rameny: “ to co jsem říkal, je jen názor, precizně se to dokázat nedá.”
“Droidi možná také měli názor, pro ně naprosto správný a čestný, bylo dokonale správné likvidovat ty, co tím nesouhlasili.”
“Nepotřebovali něco takového, pokud by přinesli konec lidské civilizaci, bylo by to nenásilné, přirozené, schopnější rasa by asimilovala tu méně schopnou.”
“Cože vy jen tak mluvíte o konci lidí?”
“A proč ne? Já mám naší společnosti až po krk. Pořád se ohlížet, kdo se mě chystá bodnout do zad. Jediný komu můžu věřit, jsou moje STAHOVAČE. Ani sekretářku nemám, ta poslední mně zradila, prodala, musel jsem na tu děvku najmout assassina! Probírám se terabyty svinstva a rýžuju z toho peníze, nic jiného neumím, všechno si musím kupovat. Když jste slabý, každý si jenom přijde kopnout. Strach, síla, sex a prachy, jediné čemu lidi rozumí. K čertu s takovou civilizací.”
Z každé věty zahořklost a znechucení doslova odkapávalo. Zarazil se, překvapený z vlastního výlevu. Trochu s obavami se díval na Jona, co řekne, ten mlčel.
“Promiňte, generále, nechal jsem se trochu unést.”
A Jon už chápal. Mezi špičkovými informatiky bývá dost hraničních osobností, talent si někdy vybírá daň a Stenborg nedokázal obstát ve společnosti. Jako dítě byl nejspíš otloukánek kamkoli se vrtnul, nikdy neměl úspěch u žen, nikdy neměl přátele se kterými by se chodil bavit... Všechen čas věnoval práci a teď je na vrcholu sil, má moc i peníze, je chráněný suitou svých strojů, kterým jediným věří, zlý svět za ním nemůže a jinak nemá vůbec nic.
Jon se trochu smutně se usmál: “Věčná lákadla pro slabé, stále se opakující sen o bezpracném štěstí, ale ono nic není zadarmo, ani to že vás ostatní mají rádi nepadá z nebe. Hýčkat si své bolístky a snít o dokonalé společnosti je daleko snažší, než vyjít ven a oslovit nějakou ženu a přestát všechny neúspěchy, než té dvanácté konečně padnete do oka… ale co, nechme toho, ” rychle dodal, když viděl, jak hluboko svými slovy ťal,” raději se vrátíme k faktům.”
“Ano to bude opravdu lepší, připravím vám ten souhrn, jak jsem říkal,” Stenborg se horlivě natáhl po kabelu a zase se připojil k systému, potřeboval něco dělat, aby zakryl své rozpaky z toho že před generálem takhle ukázal své slabosti.
“Později prosím, ještě bych měl pár otázek, co víte o bratříčcících?”
“Myslím, že dost.”
“Prý je důležité jak kdo z nich vypadá…”
“Ano hodně detailů mělo svůj význam, barvy vlasů, design různých částí těla, prvky ze zvířecí říše, a někdy i vzhled případných mechanických částí”
“Co kočičí oči a výsuvné břity na pravé ruce.”
“To jsou dvě různé věci, kočka symbolizuje určitou nevyzpytatelnost, rozporuplnost, něhu i dravost současně a také znamená nezávislost, ale tu musíte chápat podle klanových měřítek. Břity měli jen válečníci a ta nejničivější zbraň se skrývá uvnitř, kdo měl břity, vždycky měl i pendulum, takové dokázalo přečíst lidský mozek na jeden zátah, dnes by hacklo planetu.”
“Co znamená, když bratříček nebo sestřička nabízí lásku?”
“Záleží, jak to řekne, nejvyšší forma je být pro sebe Jedinými, to je jejich partnersví, absolutní duševní oddání se. Ale i jinak je nabídka lásky dost hluboké vyznání, se kterým se neplýtvá, není nezbytně milenecké , je to náklonnost, zalíbení, obdiv. Vy jste potkal klanovou sestřičku.” V poslední větě nebyl ani stín otázky.
Jon jen pokrčil rameny.
“Analýzy vám jdou lépe než pocity.”
Což o to, tebe zaženu do úzkých kdykoli se mi zamane, ale jak mám přesvědčit sebe, potkal jsem sestřičku stvořenou pro to mnou vysmívané bezpracné štěstí a ona byla tak silná…
Chvíli seděli mlčky, Stenborg rychle upadl to rozpuštění ve stroji a za pár minut byl materiál hotový, podal Jonovi paměťovou kostku. Ten převedl peníze. Nebyl to velký datový balík a právě v tom byla jeho cena, v tom že z informatické džungle vytáhl to správné a propojil souvislotmi. Analytik vstal a vytáhl z knihovničky jeden svazek..
“Pozornost podniku.”
Jon obrátil útlou knihu v rukou, bylo to klasické řemeslo, kůže a papír, zjevně byla prastará.
“Výroky moudrých, Andrew Lamia z Hodžových dětí. Založil jste si propagnadistickou kancelář?”
“Je to pravá klanová kniha, jedna z mála, co vůbec existují, přečtěte si to, když se vám nebude líbit, můžete mi ji vrátit.”
“Musí mít nesmírnou cenu.”
“Má a nepočítá se v penězích.”
Anebo nemá a je to padělek na přesvědčování blbců. Snaží se, hodně se snaží mi ukázat, že droidi nejsou špatní, je mu jasné, že se láme chleba.
Jon poděkoval, rozloučil se s tím mužem žijícím v titanové věži a s klanovou knihou v ruce vykročil do lidského města, namátkou ji otevřel s úmyslem jízlivě okomentovat nějaké to moudro.

Je snadné být čestný, když jste tak stvořeni. Proto není moudré se povyšovat na lidi pro jejich poklesky, oni bojují s jinými pokušeními, než my a stojí je to často více sil, než nás.

Neznámý droid Jonovi mnoho prostoru pro jízlivosti nenechal. Za chůze ke vznášedlu listoval stránkami, se dvěma strážci si mohl dovolit být duchem nepřítomný, ani nevěděl, jak došli k silnici. Voják mu úslužně přidržel dveře masivního černého vznášedla označeného čtyřcípými hvězdami Varjagů, jeho jednotky. Vstoupil do té elegantní pojízdné pracovny usadil se do křesla u psacího stolku a přikázal řidiči ať jede do hotelu, další dvě jeho vznášedla se přidala. Dovnitř pronikal jen slabý hukot pohonu, ve vzduchu se vznášel nádech aromatických dřev a s G kompenzací jako by bohatě čalouněný salonek stál na místě. Původně se chtěl připravovat na jednání, ale teď si četl sbírku citátů, z nějakého důvodu měl pocit, že je skutečně klanová, snad ho k tomu vedlo to dokonalé provedení, snad neokázale a nejednoznačně podaný obsah.

…my jsme tvůrci…, ...tvé city tě dělají skutečným…, ...klan je v srdci…

Nedalo se říct, že by kniha byla fascinujícím dílem, od kterého se nemohl odtrhnout. Jenže to pro Jona nebylo důležité, byla to kniha napsaná pro bratry a bratříčky, ne pro něho, nechystal se dělat recenzi, chtěl pochytit celkovou náladu. A to co našel, do jeho přesvědčení vůbec nesedělo. Vyprávělo se o hledání smyslu, o tom co je skutečné, o niterné potřebě tvořit, o tom jak je těžké se rozhodovat, když jste zmítáni zběsilými vášněmi. Hodně výroků odráželo pochybnosti, kterými trpěla rasa, jež se upřímně snažila jednat podle svých měřítek dobra a cti, ale ne vždy se to podařilo. Jon si uvědomil, že pro někoho kdo nezapomíná a nedokáže být pokrytecký, není lehké nést svá selhání.
Stále si dokázal představit, že by droidi dokázali v návalu vzteku vyhlazovat celé světy, ono to tam vlastně nepřímo bylo řečeno, ale pokud držel v ruce skutečné klanové dílo, už si nedokázal představit sebejistou nadřazenost a systematické plánování vyhlazení lidstva. Zastrčil svazek do tašky na dokumenty, vzal si z baru ledovou kávu a díval na centrum ježící se mrakodrapy. Odkud se vzaly ty historické knihy, kde do sebe všechno tak dobře zapadá? Proč se nedají sehnat klanové knihy? Ptala se sestřička s kočičíma očima.
Jon vlastnil armádu. Měl zpravodajské důstojníky, měl agenty na řadě světů, lidi co mu dlužili “laskavosti”, podmazané úřeníky, měl počítače nabité daty. A stejně se mu zhusta sešly protichůdné verze a tu správnou musel vybrat citem. Jon se svému odhadu naučil věřit, byl stejně důležitý jako jeho taktické analýzy, nebo vědomosti o výkonech různých zbraní. A v knize, kterou by spousta lidí označila za padělek nebo pseudofilosofickou blbost, vycítil upřímné vyznání. A čím dál více se přikláněl k názoru, že umělá rasa má sice chyby, ale její snaha o šťastnou společnost je opravdová a umí se dívat očima druhé strany.
****

Skupina vznášedel vlétla do podzemí hotelu Cedr. Strohý blok budov z umělého čediče s úzkými okny připomínal pevnost. Nevlídná slupka ukrývala nádvoří se vzdušnými arkádami obklopujícími exotickou vnitřní zahradu - oáza klidu uprostřed města. Na taženích s armádou se Jon o komfort nestaral a jedinou jeho výsadou obvykle bývalo soukromí, ale při akcích jako tato do sebe zainvestoval rád, jednání bral trochu jako dovolenou. Takže se beze spěchu ubytoval v apartmánu, co by uspokojil dávného anglikého lorda a šel si zaplavat do bazénu, který vypadal jako přirozená tůně ve skalách. Výhodou rozsáhlé implantace bylo, že mohl pracovat v podstatě kdekoli, monotónní námaha se k přemýšlení docela hodila, navíc mu plavání doporučili lékaři. Shodil župan a skočil z kamenného plata do modravé hlubiny ve stínu cykasovitých stromů. Voda ho hladila a on se probíral tím, jak vypadaly klany podle Stenborga.
Dozvěděl se o stvořených pohádkových krajinách, o myriádách umělých organismů o vesmírných zahradách vyhřívajících se v paprscích skutečných i umělých sluncí. O klanu Nomádů, který se svými habitaty putoval normálním prostorem od světa ke světu. Stenborgovy materiály se s oficiální historií moc neshodovaly. Ta líčila droidí světy jako mocné průmyslové planety, co vydatně zbrojily. Stenborg droidy popisoval jako věčné hračičky a romantiky, kde byl sice každý na boj aspoň trochu připravený, ale skutečných vojáků bylo pár procent. Droidi byli popsáni jako tvůrci, co se zabývali vším od skládání veršů až vývoj umělých planet a rovnic popisujících podstatu prostoru.
Podle Unijních historiků to byli válečníci. Stenborg to viděl úplně jinak: Kdyby se klany zabývaly naplno myšlenkou vyhlazení lidstva, lidstvo by prostě už nebylo, válčení bylo jen jedním z jejich mnoha oborů.
Jon klouzal vodou, jedna strana lhala, která?

...bratříčci vytvořili obdobu lidské společnosti, sdružovali se do menších skupin “domů”, které hrály podobnou roli jako rodiny… jak už to bývá, nápodoba dokonalejší originálu, bratříčci oživili dávná řemesla a smíchali atmosféru starých dobrých časů s moderní technologií.
...jejich města působila dojmem románového neskutečna, přitom žila a byla perfektně funkční.

Vylezl z vody a natáhl se prohřátý kámen, přispěchal číšník a nabídl mu ovocný koktejl, po námaze potěšil. Přešel k přehledu názorových proudů na válku s klany, ty znal, dělily se do tří proudů - Unie jako zachránce lidstva, mocenský boj konkurentů a nakonec Unie jako bezohledný ničitel ušlechtilé kultury. Povzdechl si. Takže to bude jako vždycky, prostě budu muset někomu uvěřit a když to bude sestřička s kočičíma očima, můj svět to asi obrátí naruby.
Zachytil pohled ženy odpočívající na lehátku přes vodu, usmáli se na sebe, tady se naskýtala možnost ji oslovit, pozvat na drink a třeba něco víc, ale Jon zůstal u toho úsměvu. Byla hezká, dlouhonohá s hlubokýma mandlovýma očima, přesto mu po dravé kráse Lili Ardat připadala příliš všední, zatím, Jon doufal, že to přejde.
Vzápětí ho někdo volal, byla to Lucy, obchodnice, s níž měl románek při minulém sektání rady, domluvil si s ebenovou živočišnou kráskou večeři na pozítří. Uplynulo deset minut a volala Klára, půvabná diblíkovitá sekretářka z Mezihvězdné žoldnéřské, s ní strávil noc po večírku na oslavu hallenského kontratku, vymluvil se na své zranění ale nechal si otevřená vrátka.
Tohle číslo mělo být jen pro zasvěcené a jen na tenhle pobyt. Do háje! Ty ženské jsou lepší než půlka mých zpravodajů.
Odpojil své vnitřní virutální oko, protože pocítil že se mu zavírají skutečné oči, cenou za práci přes implantáty bylo, že jste se rychleji unavili. Sebral sebe a svou nenápadnou suitu a šel do apartmánu. Pokoj plný tmavého dřeva a kůže navozoval pohodu. Sotva se uvelebil v ušatém křesle s konvicí čaje, už si ho našla třetí žena, s povzdechem bezkontaktně aktivoval zobrazovač v dřevěném stole a díval se do hranaté vyhublé tváře pod černým ježkem, poručík Jana Linke zvaná Lajna. S touhle také strávil pár nocí, ale je dva ráno vždycky zastihlo u stolu obloženého prázdnými lahvemi.
“Ahoj, generále, ruším moc?”
“Trochu ano, co pro mně máš?”
“Prosbu, kterou bych ráda probrala osobně.”
“Tak štědré nabídce se nedá odolat. Jak daleko to máš do hotelu Cedr?”
Měla to půl hodiny, strážce ji uvedl dovnitř a nechal je o samotě. Měla na sobě ošoupané džíny a elastické triko, které dávalo vyniknout její vypracované postavě, kulhala a nesla si hůl.
Teatrálně si zasalutovali.
“Jaktože už neskotačíš s nějakou kočičkou?” Přeptala se ještě u dveří.
“Protože mi jedna šikovná holka prosekla aortu, plíci, slezinu a osrdečník.”
Jon nasměroval Lajnu gestem k baru, ta se probírala lahvemi a přitom dál mluvila.
“Když to nebylo srdce...Nic si z toho nedělej, ze mě jiná šikovná holka málem udělala páru nad Maurenem”
“Kdo?”
“Kdo tobě?”
“Já se ptal první a tu svoji neznám.”
“Dobře, tak hádej. Popelavé vlasy, přesná muška a příliš velký částicový vrhač…”
“Shmaev a její Manta.”
“Špatně, Marina Raska, tvoje operátorka zbraní ze Shivy, letový tým B, Holm prostě jen pilotuje, sám skoro nestřílí, divný styl, ale funguje jim to.”
Jona samozřejmě ani nenapadlo se nějak omlouvat, pokud jste dělali žoldnéře, tak jste si dokázali se svými přáteli v klidu popovídat i poté, co jste se navzájem pokusili zabít.
“Jak to všechno víš, Jano, to je bezpečnostní díra jako vrata, sakra. ”
“Jednotky se mění, kamarádšofty zůstávají.”
“Nic jsem neslyšel a ty se dál nešiř, nebo lidi, co takhle žvaní, vyhážu, bez váhání.”
Jana byla stejně dobrá jako nedisciplinovaná. Rozvalila se do křesla naproti němu, přinesla si karafu vody a sklenici s nejméně trojitým panákem zlatavé pálenky.
“Tak co tě přivedlo, poručíku.”
“Nevzal bys mě zpátky, generále? Neotravovala bych tě s tím, ale tvoji náboráři se mnou vyrazili dveře.”
“Utíkáš od neúspěšných?”
Jon ji musel vyhodit pro bezprecedentní porušení subordinace, udělal to nerad, protože lepšího velitele přepadového komanda neznal, ale když si postavila hlavu, byla nezvladatelná. Lajna pak šla k vesmírnému svazu generála Locknesse, kde schopné a samostatné “commandos” potřebovali a rozháranost a divokost až tak nevadila. Jenže při angažmá za Mauren, Lockness utrpěl tak těžké ztráty, že se musel více méně stáhnout ze scény, aby opravil stroje a nahradil lidi.
“Ale houby, já už na to nemám. Když to naše fregata schytala, pulz vrhače proletěl pár metrů ode mně, zvládla jsem to a hnala se k záchranným modulům, jenže pak rakety rozervaly loď na kusy mě to skříplo mezi nosníkama a plátama, ostatní evakuovali a já tam zůstala s přeraženou páteří, bez spojení a úplně sama, tři beznadějné dny ve vymrzlé popelnici, jedinou zábavou bylo sledovat jak mi ubývá kyslík s energií a sázet se kdy to nouzově olepené brnění přestane těsnit. Zrovna jsem začínala spekulovat čím z medikitu se mám zabít, když dorazili hallenští a vytáhli mně. Já už nechci sloužit na lodi, ta bezmoc byla příšerná.”
Byl překvapený, bezhlavě odvážnou Lajnu to zjevně vzalo. Uhádla na co myslí: “Nejsem dokonalá ani zázračná, když můžu něco dělat, to jsem odvážná, když jsem jen čekala, strach si mě nakonec našel.”
“Vezmu tě jako instruktorku na taktiku malých jednotek.”
“Zas tak špatný to se mnou není, já chci zpátky do boje, Jone!”
“To je možné, ale nebudu porušovat směrnice, které jsem sám napsal a obcházet vlastní náboráře. Když budeš sekat dobrotu, dáš si později žádost o převelení, máš distanc ještě na patnáct měsíců, nebudu dělat výjimky.”
“Hmm, asi mám málo ženských zbraní…” prohlížela si svou svalnatou paži s jizvami po implantacích.
“Jano, co se na Maurenu povídalo o klanech?”
“Byl to totální výplach mozku. Ke konci to byl mazec, člověk měl nutkání kontroloval i hajzlmísu, jestli tam není strašlivý klanový agent, co se mu chystá natrhnout prdel. A my žoldnéři jsme byli v pohodě, maurenští mi vykládali, že se normálně ztráceli lidi, když se něco nezdálo lidem z kotnrašpionáže. Tak dlouho do lidí hustili pohádky o klanu, až tomu fakt uvěřili. A přitom tam nikdy nikdo droida neviděl.” Všimla si knihy a natáhla se pro ni: ” Vidím, že studuješ.”
“Jo, zvláštní čtení, zní to hezky, ale nikdy by to nemohlo fungovat,” schválně nadhodil, co si až tak nemyslel.
“Lidem by to nikdy nefungovalo, ale droidům podle mně ano. První generace byla trochu natvrdlá a emočně dost dětinská. Druhá generace to bylo už jiné kafe, hloubaví a chladnokrevní Tekumsehové a divocí a současně cílevědomí Reapeři, jedni byli budovatelé a velitelé a ti druzí válečníci, pro tyhle droidy nebyl problém zapadnout mezi lidi. Reapeři si běžně pořizovali lidsky vypadající biomechany, aby se mohli účastnit lidských zábav, Tekumsehové si drželi odstup, sociální kontakt s lidmi měli spíš rádi po sítích. No a Genocide je čtyřka, ti na to prostě museli mít, stojí dvě generace nad droidy, co si perfektně rozuměli s lidmi. Ale co se stalo, že se dostali do války s Unií, ti já nepovím. On tam mohl být háček, veliký háček, žádný droid třetí generace neopustil labiny a polygony BDR, prý by neposkytli výrazné výhody v boji, takže sériová výroba by se nevyplatila, kdo ví, jaké dědictví si třída Genocide nesla...” Lajna nevypadala, ale byla sečtělá - jeden z důvodů, proč se s ní přátelil. Její pohled ho zase o kousek posunul, co na tom, že přibylo i rozporů, ale už moc nepochyboval, že sen inženýrů z BDR minimálně zpočátku fungoval.
Ještě chvíli si povídali, probírali fámy o klanu a vzpomínali na staré časy, Lajna si dala další dvě brutální porce destilátu a pak se mírně vláčná zvedla k odchodu. Vyprovázel ji halou apartmánu, ve dveřích neodolal, objal ji a políbil na rty, tohle si k ní nikdy nedovolil. To jsem zvědavý, co to s ní udělá. Její objetí bylo vřelé a vstřícné, překvapila.
“Hezký zbytek večera, Jano.” “I tobě, jsem moc ráda, žes mě vzal zpátky, je to jako vracet se domů, děkuju. “
Takový tón jsem od ní nikdy neslyšel, je v tom spokojenost, klid a... něha?!... no skoro. “Nemáš zač.”
Představil si ji, jak vypráví sladké milenecké hlouposti, nešlo mu to, ale podle toho jak se loučila, tuhle stránku osobnosti určitě měla. Díval se za ní, pajdala chodbou a opírala se o hůl, kupodivu se u výtahu ohlédla a s úsměvem zamávala. Mrkl na strážce, jestli tu vzácnou událost také ocenili, ale ne, asi ji neznali.
Vesmír se zbláznil, Lajna se chová jako ženská a já vážně přemýšlím, že budu podporovat droidí klan. 

LXI: Duel

Lili se vyhlásila nepřátelství na život a na smrt Jonu Heřmanovi a jen tak mimochodem pozabíjela partu pouličních grázlů, její zlost sílí... 

Duel

Vždycky jsme říkali: “My jsme láska.” a přitom jsme dobře věděli, že na tom tak lpíme, protože nenávist je hned vedle. Žili jsme uvnitř svého klanu a drželi se toho, nenávist jsme nikdy nepocítili, až teď, když válčíme s Unií. Věděli jsme, že jsme vášeň, ale bratři i braříčci kolem mne jsou překvapení a zmatení. Naše nenávist je tak silná, tak nesmiřitelná a její naplnění tak sladké… Obracejí se ke mně s prosbou o radu, jako na svého mistra válečníka, ale já jim nemám co říct, já už nedokážu odpouštět.

bratr Sanoban z klanu Bílá růže

****

Lili zde není, proto nemohla zaslané zprávy obdržet. A protože nám neoznámila dopředu svůj úmysl přiletět, nebojím se, že by měla nehodu, domnívám se, že udala falešný cíl cesty, aby odvedla pozornost od nějaké své soukromé aktivity, a to zřejmě takové, o které by neměl vědět ani jeden z nás. To mě jako vůdce klanu dost znepokojuje. Vyslal jsem drony do loděnic na Amber a k HS482, jestli není s Menrinkem, vyslal jsem jednoho bratra na Chmarnyju, aby se z oběžné dráhy opatrně poptal, jestli náhodou něco neřeší s Robertem Kellerem. Myslím však, že to jsou zbytečné cesty, nenapadá mně, kam by tak najednou potřebovala tajně letět.

Čest a sílu

Olsen

Ahmed Hikmat si hrál s formátem textové zprávy, vznášející se před ním ve vzduchu, skoro se mu chtělo smát. Dneska může dojít novinka odkudkoli,  ale vždycky je to katastrofa. Už věděl, co byl onen prchavý vjem cizí pozornosti, když mu Sudo sděloval špatné zvěsti o hrozbě od Mezihvězdné žoldnéřské. A taky věděl, že je docela pozadu. Lili, to sis teda vybrala nejlepší čas na nějakou blbost a velikost té blbosti bude odpovídat tvým nemalým schopnostem.
Ahmed zvrátil hlavu, jako by mohl přes strop své pracovny vidět do vesmíru, tam někde se pohybovala neřízená střela nevídané síly…

****

Byl den odletu na Dálavu. Jon Heřman dlouho přemýšlel, jak se dostane na kosmodrom, tušil, že Lili si na něj při téhle příležitosti počíhá. Mohl jet po zemi nebo letět, ale až příliš často se stávalo, že létající nebo pozemní stroj byl zničen jediným zásahem dostatečně kvalitní rakety a posádka zabita. Proto se rozhodl, že tam dorazí se svými muži jako těžká pěchota. Budou obratní, pohybliví a dost silní na to, aby se mohli vypořádat s čímkoli, co by se ve městě mohlo ukrývat. Šla by asi i jiná řešení, ještě účinnější, ale stál proti jedinému nepříteli, a hlavně bude si teď na sebe bude muset dávat pozor delší dobu, nemůže z každé cesty dělat cirkus. Sem droidi mohli těžko dostat něco víc, než tu jedinou sestřičku, určitě jsou ještě slabí. Pokud ji zabije, možná z ní zbyde něco, co ji odlišuje od lidských výtvorů, a bude to silný argument pro urychlené řešení věci klanů. Bylo mu té bytosti vlastně líto, musela vidět všechnu krutost světa, a přece tolik věřila ve smíření a lásku, nedokázal se přesvědčit, že to byl jen dokonalý herecký výkon.

Jon stál v trezorové místnosti plné zbraní a vybavení. Byl téměř hotov a kontroloval systémy zbroje, vše bylo v zeleném. Velké brnění se pohybovalo měkce a ladně, dávalo svému nositeli sílu bohů, náramenní plazmová zbraň automaticky kopírovala jeho pohled. Přemýšlel, jak odolný bude jeho krásný nepřítel. Podle toho, co o bratříčcích četl, bude odolná zřejmě velmi. Zamířil k příslušnému stojanu, vybral nejvýkonnější kanon a vyšel ven.

Jeho muži hlídali komplex už druhým dnem, ozbrojení až po zuby, a na speciální povolení městské rady sem umístili i walker, šestimetrový kráčející stroj, poněkud evokující zmrzačeného ptáka. Vyšel na dvůr a jeho vojáci mu salutovali. Rozhodl se rozdělit své muže na tři skupiny po pěti a sám se přidat k té, se kterou nebude walker. Rozdělení zmate případné útočníky, ve zbrojích vypadají všichni stejně. A on si se čtyřmi muži v těžkých zbrojích troufal odolat čemukoli, co na něho Lili mohla vytasit, včetně najatých zabijáků. Vyrazili ke kosmodromu. Tam nechal přistát střední bitevník, a jak bude uvnitř, už se mu jen tak něco na kobylku nedostane.

Lili měla napíchlé monitorovací sítě a Jonovu skupinu poznala podle Jonova stylu běhu. Takže se jí podařilo včas dostat na správnou střechu. Klidná ulice byla trochu zanedbaná, většinu zabíral opuštěný výrobní podnik a sklady, bylo tu jen pár obytných domů a zasutých obchůdků. To dávalo šanci, že se souboj obejde bez vedlejších ztrát. Aktivovala postroj se sadou osobních trysek, pověsila na sebe kanon, zvedla raketový svazek a namířila ho do ulice.

Jon běžel se svými muži v hodně rozptýleném tvaru. Jako první udeřilo širokpásmové rušení, které omezilo rádiovou komunikaci na ubohých pár desítek metrů. Vlastní útok jako první zaregistroval blok protiraketové obrany na jeho levém rameni, rozeřval se a začal k obloze chrlit střepiny a kmitající paprsky. Obrana jeho mužů zareagovala podobně. První úder zvládli dobře, proletěla jedna střela a ta jen udělala kráter do ulice. Kolem pršela suť a ze střechy vyrazila druhá salva, tentokrát maskovací, takže bylo jedno, kam zasáhne, brzy nebude vidět vůbec nic. Po prvním výbuchu uteklo i těch pár lidí, co na ulici bylo, měli bojiště sami pro sebe.

Hlavice s válečnou mlhou zahalily všechno do neprůhledné šedi, Jon zdvihl kanon a pálil nahoru, kde v poruchách senzorů možná prokmitl stín, nevyzpytatelně kličkující v pádu k zemi. Pár desítek metrů před sebou zaslechl hlasitý doskok, který musel drtit povrch ulice. Kousek po jeho pravici dopadl zničený projektilový kanon. Vida, přece jen něco zasáhl. Vypálil ve směru, kde slyšel doskok a vyrazil vpřed, jeho mohutná zbraň by měla pár zásahy spolehlivě zabít i takovou bytost, jako Lili Ardat. Jenže místo zepředu Jon najednou slyšel ruch za sebou, výstřely, třesk prorážené zbroje a lupnutí výboje. Na společné frekvenci se rozezněl řev jednoho z jeho vojáků, zmatené dotazy, kde je útočník a co se děje. Sotva vyrazil k místu střetu, nezřetelný stín proběhl dýmem, uslyšel chrčení dalšího vojáka a pád těla ve zbroji. Znovu vyrazil šedým svinstvem za zvukem, aby našel zhrouceného vojína. Třaskaly dávky, které nic nezasáhly, a vzápětí ve vysílačce zaslechl konec zbývajících dvou mužů.

Soustředil se na chaotické vířící senzorické pole a povedlo se mu otočit se k blížícímu se stínu čelem, už ji viděl, začal střílet dlouhou dávkou, vyskočila nahoru, a když ji už už měl v mířidlech, zášlehem trysek změnila směr, doskočila před něho a ohnala se svými ostřími. Jediné co stihl, bylo nastavit ráně kanon, přeťala ho a břity se mu zasekly do ramenního pancíře. Podklesl pod tou ranou v kolenou, ale vzápětí odskočil z dosahu. Granáty z přepůleného kanonu se kutálely a poskakovaly po zemi.

Měl nejlepší dostupnou zbroj a byl nadopovaný bojovými drogami, byl teď s Lili ve stejné kategorii. Klanová bojovnice měla postroj s tryskami, obyčejně vypadající overal a lehkou přilbu. Odrážela se ke skoku, když se mu podařilo ji zasáhnout náramenním vrhačem plazmy do hlavy. Ani ji to nezpomalilo, tak tak uhnul letícímu plazmoidu, který ale vybuchl vedle něj a vyřadil jeho náramenní zbraň. Dopadla po jeho boku. Sek břity mu mířil na krk. Nastavil předloktí vyztužené tenkými lištami z cesnitritu, nejdražšího materiálu vůbec, měl by vydržet skoro všechno a zastavil i klanové ostří. Ohnal se po Lili průbojníkem, kryla se, zachytila mu paži a přehozem ho poslala k zemi. Odvalil se, a na místo, kde před okamžikem ležel se zabodly její břity, byla to taková rána, že se jí ruka zabořila hluboko do betonu. Kratičké zaváhání mu poskytlo čas dostat se na nohy. Lili po něm začala střílet plazmou z pravého předloktí, žádný puls, ale neudržela na místě dost dlouho, aby pronikl zbrojí. Její integrované zbraně byly proti jeho zbroji příliš slabé, s výjimkou plazmoidu, kterému se ale dalo uhnout.

Zkrátil vzdálenost, aby mohl použít průbojník. Odpověděla svými břity i údery pěsti. Posíleným zrakem viděl, jak její útoky zahřívají vzduch, jak jí za rukama zůstávají patrné kondenzační stopy jako za křídly supersoniku. Jeho přebuzená mysl a reflexy zabudované přímo do zbroje mu dávaly šanci obstát. Přiblížila se příliš a on ji chytil do klinče, vypadala proti němu sotva poloviční, a stálo za to zkusit jí zlomit vaz. S vysokým “khaiaiii” jeho chvat roztrhla, něco ve zbroji prasklo. Zpomalil… a Lili mu dolním obloukem zabodla své břity do prsou. Ještě udeřil průbojníkem. Lili úder svedla stranou předloktím zdviženým nad hlavu a současně otočila břity v ráně. Jonovi se zatmělo před očima, bolest a reflexivní úzkost ze smrti prorazily jeho vůlí i úpravami. Drtivý úder, který vyřadil zdroj zbroje, vnímal jen zdálky, na chvíli se ztratil.

V ústech cítil kovovou chuť, slanost a teplo krve, ležel na zádech, štít přilby měl zdvižený, Lili mu seděla na břiše a mířila na něho svými břity-emitory. Proč už proboha nemám po kremaci? letělo mu hlavou. Zbroj se snažila, cpala do něho podpůrné prostředky, umělou krev a léky na stavění krvácení, ale podle všeho má poraněné tak velké tepny, že bez pomoci zdravotníka brzy vykrvácí k smrti.

“Tahle pozice je nám prostě souzená,” řekla nezřetelně klanová válečnice. Špatně se jí artikulovalo. Ta tam byla oslnivá krása, zásah přilbou prošel a spálil organiku na levé polovině obličeje, lebku měla světle šedou, posázenou tmavými čtverečky výstupů senzorů, v očním důlku měla mnohafasetový černý drahokam, její skutečné oko. Bílé zuby na místě odpařené tváře zářily v dokonale jízlivém úšklebku. Černé krusty na kraji rány praskaly a odhalovaly červeň živé tkáně. Na hlavě měla omšelý nehořlavý šátek. Místo své nádherné nedefinovatelné vůně byla cítit ohořelým masem a ozonem. Ve zdravé polovině obličeje Jon viděl smutek, únavu a tvrdost.

“Proč všechno krásný končí blbě, spálil jsem tě,” řekl Jon přes krev, která se mu pomalu hromadila v krku.

“Kurva, Jone, chtěl jsi mě zabít a teď řešíš ustřelený kus ksichtu? Neboj, doroste to, pomalu, ale doroste. Měla jsem si na tebe vzít zbroj, podcenila jsem tě.”

“Předevčírem jsem si říkal, že jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Tak je mi to teď líto, promiň.”

“Stvořil mě mistr z Klidné síly, nejrafinovanějšího droidího klanu. Já mám být to nejkrásnější, co jsi kdy viděl. Pozlátko, vzpomínáš?”

“Chtěl bych věřit tomu, že kdo stvoří něco tak krásného, jako jsi ty, nebude vyloženě zlý. Ale možná jsi mi fakt vypláchla mozek,...nebo možná se mi jen prostě líbí ten sen o spravedlivých klanech, kde je i láska.”

“A to má znamenat co? Chystáš se nám slíbit mír? Teď?”

“Sjetý lékama a s halucinacema z vykrvácení ti těžko můžu vážně něco slíbit a navíc stejně nevím, co jste zač… už mě ani nemusíš dorážet, už to bude trvat jen chvilku.”

Lili sklonila zbraň, najednou to už dotáhnout nechtěla, bez ohledu na následky.

“Kašlu na to, Jone Heřmane.” Jonovi už to začínalo být srdečně jedno, upadal do bezvědomí. Lili ho zručně vyprostila ze zbroje a rozbalila medikit.

****

Jon se probíral, z obou ran mu trčely článkované “ocasy” cévních kybersvorek a na hrudi ho tahaly a hřály přebytky repagelu. Do portu v pravé loketní jamce proudila mléčně zbarvená syntetická krev ze samosmršťovacího vaku.

“Generále! Jak jste na tom?” Skláněl se nad ním jeden z jeho vojáků.

“Slyším, desátníku, nemusíte tak řvát. Snad to bude dobré.”

“Kvůli mně ale ne, mrzí mě, že jsem selhal, pane.”

“Nemá co, tohle byl jeden z nejlepších assassinů, jací jsou.”

“Byla to ženská, pane. “

“Možná velmi dávno, dnes už jen tak vypadá. Dám vám jednu radu vojáku, nikdy nespěte s nadupanými assassinkami, a když už, buďte k nim maximálně féroví.”

“Zhrzená milenka, pane?”

“Tak něco, ale skoro jsme se usmířili.”

“Bude dobrý, už si dělá srandu,” hlásil desátník ke svým spolubojovníkům, kteří se vzpamatovávali z nesmrtících výbojů elektronfluxu. S hukotem dosedaly letouny záchranářů a policejního komanda. Od začátku střetu neuteklo ani deset minut.

Jon položil hlavu zpátky na beton a díval se na tyrkysovou oblohu, počmáranou kondenzačními stopami, v hlavě mu zněla nezřetelně šeptaná slova: “Klany jsou i láska, už nikdo kvůli nám nemusí zbytečně umřít, Jone, ale dělej, co myslíš.”

Zamaskovaná Lili se krčila na římse vysoko nad ulicemi a čekala, až se vše uklidní. I dnes, ve věku všemocné techniky a vylepšení se lidé málo dívali nahoru. Některé věci jsou zakořeněné hodně hluboko.

Měla v úmyslu Jona zabít, jak bude v posledním tažení, přečíst mu mozek, hacknout planetární datasféru, vymazat elektronické zprávy a pak podle Jonových vzpomínek zlikvidovat i ty fyzické.

Jenomže Jon, toužící po kráse a pochybující, nebyl ten nepřítel, za jakým přišla. Možná bude štvát lidi proti klanům, ale zabít ho nedokázala. Asi jsem měkká, chtěla se ušklíbnout, no vida, vlastně i ten úšklebek mám teď dokonalý, jako ostatně vždycky všechno, že, bratři? Cítila, že udělala to nejlepší. Buď ho přesvědčila a všechno bude dobré, nebo ho nepřesvědčila a pak to bude divoká jízda, ale nechala mu možnost volby.

Odříkávala si verše, které jí přišly na mysl:


Zlé i dobré je smícháno, nenajdeš čistého,
s každým zlým zabiješ něco dobrého.

Mrtvý nepřítel ti neublíží, ani se s tebou neusmíří.
Nemysli na mrtvé zle, už nemají šanci být dobří.

Přijde čas sklonit zbraň a skončit zabíjení,
udělat hloupost a zkusit odpuštění.

LX: Dravec a lidé

Lili se pokusila přesvědčit, generála Heřmana, aby nešel proti klanu, nabízela půvaby, lásku, demonstrovala svou nemalou sílu, ale nebylo to k ničemu, byla poražena a vyhlásila Heřmanovi nepřátelství na život a na smrt.   
       
Dravec a lidé     
Klanoví příslušníci se rádi popichují, hašteří a dělají si ze sebe legraci, ale ve skutečnosti jsou k sobě velmi ohleduplní a mírní. Ono popravdě, v zájmu zachování rodu to mezi tak mocnými a hrdými bytostmi ani jinak nejde. 
    
neznámý autor: Život v klanech    


Po nevydařené návštěvě u Jona Heřmana, se Lili bez maskování promenovala pochybnou čtvrtí. Chtěla se projít. Jona Heřmana přepadne nejspíš pozítří, pokud se přidrží původního plánu, nebo si ho najde až na Dálavě. On ji najde těžko.
Potulka to byla příjemná, tahle čtvrť začala upadat před hezkou řádkou let, jak se změnila dispozice města. Teď nezadržitelně se měnila v trosky, movití se odstěhovali a ti co zůstali, neměli peníze, aby se kvůli nim vyplatilo cokoli udržovat. Bylo levnější začít jinde na zelené louce než sanovat tohle nemocné místo. Líbilo se jí ticho chátrajících domů a továren, které se bortily do sebe a zarůstaly křovinami. Líbilo se jí, jak si příroda tak rychle bere, co jí patří. Areál opuštěných hutí už byl zabydlený, lidské výtvory poskytovaly zvířatům spoustu útulných míst, ptáci si hleděli svých hnízd a místní hlodavci různých velikostí šmejdili mezi trávou a křovinami, číhaly na ně velké kočky a Lili se zaujetím jiného lovce sledovala ta malá dramata.
Opustila tichý průmyslový areál a pokračovala ulicemi mezi omšelými obytnými domy, popřemýšlí a spláchne blbou náladu drinkem někde v baru, pak se vyspí.  Zamyšlená se neobtěžovala řešit pár signatur na senzorech, patřily obyčejným nebo minimálně upraveným lidem. A tak se stalo, že ji obestoupil gang namistrovaných mladíků z předměstí. Byli oblečení do volných černých kalhot a zářivě bílých košil. Na širokých opascích měli otevřeně nošené zbraně, nože, kovové teleskopické obuchy s paralyzéry, pistole i vojenská PDW... za něco takového by policie v centru střílela bez varování, tady to byl spíš standard. Na tyhle čtvrti státní policie zvysoka kašlala. Za pětičlenný hlouček nemluvil největší vazoun, ale pohledný charismatický kluk střední postavy, usměvavý s tmavými kudrnatými vlasy. Oči mu tak pěkně jiskřily. Lili se sama sebe ptala, jak je možné, že někdo takový může být vůbec zlý, ale samozřejmě že ano, poznala tyhle věci okamžitě i bez své všemocné výbavy, život je prostě pes.
"Copak tady dělá taková hezká holka sama?"
"Já... já jsem zabloudila. A nefunguje mi komunikátor. Pomůžete mi prosím? Potřebuju na Gaspiho třídu."
"No to máš štěstí, že jsi narazila zrovna na nás, že, chlapi?" Mluvčí byl odměněn salvou smíchu. Přiblížili se víc. Přišly první doteky.
"Když na nás budeš trochu milá, svezeme tě tam."
"Díky, asi raději dojdu pěšky." Byla v tom slyšet nejistota a obavy.
"Copak, nejsme ti snad dost dobří?" Pomalu ji vytlačovali z osvětlené ulice na parkovací plochu, kde byla tma.
"Nechtě mě na pokoji, hajzlové!" Křičela Lili hlasem plným strachu. Jak byli na místě, narazili ji na auto. Dostala nůž na krk.
"No tak se necukej, kotě, mohlo by tě to dost bolet." Lili se poddala.
"Urazilas mě, budeš to mít trochu těžší." Vůdce chtěl roztrhnout její šaty, ale látka jeho škubnutí vydržela. Nasadil do výstřihu nůž. Lili se celá chvěla, naříkala a vzlykala, prosila je, ať ji nechají jít. Vůdce se sebejistým úsměvem potáhl nožem s úmyslem rozříznout šaty, ale opět nic, na speciální tkaninu by potřeboval mnohem víc…
Zarazil se, došlo mu, že něco není v pořádku. Díval se do kočičích očí, do očí šelmy.
"Jen trénuju na divadelní festival, debile. Ale ty budeš na reality show, co?!" Zasyčela mu do obličeje.
Ozval se úder, tupý, dutý a vlhký současně. Vůdce hekl a sunul se k zemi s obrovskou ránou v hrudi. Lili se na nepostřehnutelný okamžik pokochala srdcem, které mu vyrvala z těla, a vyhodila ho do vzduchu. Udělala bleskový přísun a chytila za paže dvojici bílokošiláčů, co byli nejblíž. Končetiny utrhla a zlomenými kostmi napřed jim je vrazila do prsou, pořád stáli a Lili už dalšímu zahnutými prsty vytrhla maso z krku až na páteř, proudy krve z tepen vyrazily jako avantgardní fontány, budou ale tryskat velmi krátce. Vazoun byl nejvíc vzadu, měl mohutný býčí krk a to byla výzva, Lili ho sťala malíkovou hranou tak šikovně, že hlava zůstala sedět na krku. Za ní se mrtví teprve hroutili k zemi. Nikdo se nezmohl ani na náznak odporu, bylo to příliš rychlé a drtivé.
Lili natáhla ruku a srdce, co na začátku vyhodila, jí do ní spadlo. Ještě bilo. Vazoun se sesunul k zemi, hlava slabě třískla o zem a překulila se, proudy krve rychle slábly, ozvalo se poslední zachrčení umírajícího, rudá tekutina zastavila svůj vítězný postup po drolícím se asfaltu, výjev se konečně stal nehybným. Kdo s čím zachází... šanci jste dostali... Takhle rychle si vzít pět zavrženíhodných duší se jí vždycky líbilo, navíc se musela pochválit za efektní kombo. Zakousla se do chvějícího se, teplého a voňavého masa. Jenže krvavě rozverná jatka jí úlevu nepřinesla. Smetla je, ponížila je v jejich smrti groteskním způsobem, jakým je zlikvidovala, vysmála se jim tím, že ani nepoužila své břity... ale nestačilo to. Jak může být někdo tak zlý... Jedla a zamyšleně prohlížela ten masakr. Bílá a rudá byla zajímavá kompozice.
Její divadelní etuda nebyl rozmar, doufala, že třeba se někomu zželí zoufalé vystrašené ženy, že se třeba v někom pohne svědomí. Nic takového se nestalo, čekala to, ale stejně byla zklamaná. Dojedla a odhodila nedobré šlachovité části srdce na zem. Jazykem si očistila ruce. Byla při tom podobná skutečné kočce. Vztek v ní sílil.
"Tohle hájíš Jone, tohle má být dobré?! Takový odpad. Nasrat na vás, zadupat do země! Podělaná lidská rasa, nikoho nedokážete nechat na pokoji!" Křičela vyčítavě do ulice.
"A vy, čumílkové, zapomeňte, co jste tu dneska viděli, nebo si vás najdu a zabiju! A bude to kurva bolet!" Dobře viděla aktivitu v několika oknech, zatímco jí gang chtěl znásilnit, nikdo by jí nepomohl, nikdo, i když to dobře viděli. Najednou byl za okny klid, všichni se stáhli do hloubi místností...
Původní klanová sestřička začínala mít problém se vztahem k lidem, aby ne, když naplno prožila porážku a vyhlazení klanů. Její mysl byla uspořádaná tak, že jakmile se vynořily vzpomínky, už pálily vlastně pořád. Lili z principu nemohla propadnout afektu, nebo hysterii, zato mohla dostat berserk.
Lili, tvor bez podvědomí, v kterémkoli okamžiku znala důvody svého konání a výsledky jejích rozhodnutí a váhání byly takové, že jich pak nelitovala. Ale to všechno se s vášnivou spalující nenávistí nijak nevylučovalo. Konflikt mezi srdcem a rozumem byl u vášnivé Lili naopak tvrdší a intenzivnější, než u lidí.
Vnímala lidský svět jako místo, kde je to dobré velmi vzácné. Paradoxně dobře jí bylo ve slumu u smetiště. Myslela na ty, co má ráda. Znovu si připomněla, jak skvělý chlap je Komposťák a jeho lidé, poděkovala osudu za Menrinka. A Ahmed, to byla extra kapitola, doteď v sobě cítila dotek té úžasné mysli...
Z Lili se sice nestala antilidská rasistka, ale tohle místo by docela ráda vyhladila, měla na to chuť a měla záminku. Měla chuť propláchnout ulice ohněm, chuť ponořit ruce do teplého masa a krve, ozýval se její démonický hlad. Emitory její krásné nové zbraně znovu vyjely a se zábleskem se mezi nimi zmaterializoval plazmoid. Zkontrolovala senzory, jestli je volno, a jen tak ho vypálila do prostoru, sledovala tu žhavou kouli, jak letí nocí, aby se někde v dálce rozpadla. Má si užít? Ne, raději zvolí ten drink. Emitory zajely zpátky to předloktí. Odolala, ale její názor na lidský rod jako celek byl zase o něco horší.
Podívala se na sebe a najednou měla skoro lítostivý výraz. Tónem malé holčičky do ticha ulice zaznělo: "A navíc jsem si zašpinila šatičky."

XVIII: Menrink - svůdce žen

Probuzení XVIII: Menrink, svůdce žen

Menrink bušil do notně opotřebované sondy, nakonec se už jen těšil, až konečně dojdou k poslednímu sektoru a vypadnou z Hallenu. 

Poslední dny byly ve stísněné atmosféře, hlídali smetiště, pořád měli pocit, že je někdo pozoruje. Navíc se zřejmě rozšířila nějaká zprávička, protože poslední dobou měli při práci pár přátelských návštěv od recyklátorů, kteří si jich dosud nevšímali.

Proč, netušili, možností bylo víc. Od toho, že je někdo podezíral z likvidace předchozího bosse, až po fámu, že mají nějaký způsob, jak ze smetiště vyrýžovat velké peníze.

To poslední byl cyklický jev, recyklátoři byli svého druhu zlatokopové. V jejich očích cokoli divného souviselo s objevem, jak najít na smetišti své štěstí. Stále kroužily fámy o zaručeném sektoru skládky, kde náhodou skončil náklad čipů nebo mědi, nebo že nějaká vyřazená elektronika se dá vrátit zpátky zázračně jednoduše, třeba přerušením konkrétního spoje. Mezi recyklátory bylo šmírování menšinovým sportem.

Jinak se vše vrátilo do starých kolejí, jen poplatky za "ochranu" byly o dost mírnější, protože Kšeftař si dal dohromady vlnu zvyšování poplatků a Bretnyho smrt. 

Nějaký Genocide droid už byl Menrinkovi lhostejný. Těšil se, až si v klidu přečte poslední čísla "Missiles & Rockets" a sedne si za konstruktérské rozhraní. Měl nějaké nové nápady. Ahmed byl stále stejně cílevědomý, i když i on již počítal spíše s neúspěchem. Otevřeně spřádal plány, co bude po Hallenu.

Dotloukli sondy, Ahmed po něm hodil kabely a Menrink je s dalšími zapojil do krabice pátrací jednotky. Byli dokonale sehraní, při práci si už neřekli ani slovo.

Dvourozměrný displej zobrazil prohledávaný prostor,  po stranách rolovalo předpokládané složení, Menrink tupě hleděl na mlhoviny a body, když tu náhle uprostřed tohoto melancholického rozpoložení lokalizovaly sondy obecný signál klíče… chvíli trvalo, než mu došlo, co znamená nápis: “ZÍSKÁNA ODEZVA NA VOLACÍ SIGNÁL”. Navigační klíč! Živý a nazablokovaný! Jako by všechny ty měsíce práce najednou neexistovaly, prostě by bylo stačilo začít pátrat na této straně a už dávno se rekreují na základně Ahmedova pluku. Ahmed opakovaně dával důraz na to, že až ho najdou, musí se chovat jako vždycky, Menrink nulovou radost ani moc nemusel hrát, to, že našli, bylo sice hezké, ale on už doufal v dovolenou. Nyní hrozilo další dobrodružství, to by ani nevadilo, ale ono hrozilo další dobrodružství s Ahmedem.

Po chvíli kopání a posléze opatrného rozhrnování odpadu zvedl Menrink ze dna výkopu omšelý dřevěný trn a bez dalšího zkoumání ho vrazil do kapsy. Měl pocit, že se do něho něčí oči doslova zavrtávají, ale neviděl nic a pátrat po nikom nemohl. A aktivní sken v tomto okamžiku by pozorovatele jen utvrdil, že teď je důležitá chvíle.

Dokončili ještě pár výkopů, aby jejich pracovní den vypadal jako ostatní. Menrink vyrazil na trh, něco prodat a nasát novinky, Ahmed zůstal v jejich příbytku a začal shánět odvoz. 

Na tržišti Menrink úspěšně udal něco z jejich repasované veteše. Pak se stavil na pozdním obědě v hospodě u tržiště, kam chodili většinou lidé, co sem přišli za nákupy. Podnik byl sice malý, ale docela kvalitně postavený a hezký, s oddělenými boxy, polstrovanými lavicemi a nabídkou vydatných a dostupných jídel. Menrink si všiml vyhloubených základů pro přístavek. Díky Kšeftaři, vládci tržiště a nyní celého slumu, sem začnou chodit místní, podnik bude růst.

Už dojedl, když ho upoutala skupinka tří dívek u baru, nejspíš přišly něco koupit a okouknout zvláštní svět smetiště. Mladé a oblečené tak, aby mohly ukázat co nejvíc ze svých hezkých nohou, švitořily spolu a neustále se něčemu hihňaly. Moudře si ale zatím vystačily s pobytem mimo hranice slumu. Tady na tržišti panovalo větší bezpečí než ve městečku, bylo to v zájmu všech recyklátorů, aby nepřišli o kšeft.

"Máš krásný nos, to je plastika?" zahájil Menrink konverzaci s jednou z nich narážkou na poněkud větší ozdobu obličeje, než předepisoval kánon krásy. Když její společnice vyprskly, pokračoval s tím, že to není poznat, ale že on to prostě s tou plastikou uhádl. Pak se vytasil s malým holoprojektorem, který se dal celkem intuitivně ovládat myšlenkami a tak tvořit prostorové obrazy, zábava se rozjela a byl jejich. Zatím ho nebraly jako chlapa, ale jen jako veselého bracha, který se náhodou nachomýtl.

Směs lechtivých narážek a historek ze života recyklátorů a vojáků je spolehlivě zabavila. Samozřejmě, že nakonec úspěšně dostal stranou tu nosatou dívku, kterou po celou dobu tak trochu shazoval, ale která se mu líbila nejvíc. Pozval ji na drink ke Komposťákovi, což ovšem znamenalo, že bude muset změnit plány. Ona změnila, její kamarádky ne a měl ji jen pro sebe. Musel se pochválit, s takovým ksichtem utáhnout podle vzhledu přibližně dvacetiletý věkový rozdíl nebylo zlé. 

U Komposťáka bylo ještě skoro prázdno a tak sehnali místa přímo u dolního baru. Obsluhoval Kudrnáč, chlap s holou hlavou, pokrytou sítí jizev. Názvy místních drinků pro ni byly jednoznačně další atrakce, začínala se uvolňovat a pokukovat po něm tím správným způsobem.

Venku se šeřilo a Lili Ardat přišla na pódium. Když ho viděla, jakoby mimoděk se protáhla a skončila na špičkách, se sepnutýma rukama, pažemi nataženými nad hlavou a vypnutou hrudí. Menrink nedal najevo žádný zájem, což bohatě vynahradili ostatní hosté potleskem a hvízdáním. Začala tančit.

Ardat otevřela kanál: "Nevypadá špatně, ale pořád je tak tři třídy pod úrovní, za kterou začínám žárlit."

"To je možné, ale alespoň to bude celkem bezpečné."

"Jestli jsi dobře očkovaný a máš v sobě nějakou protivirovou diagnostiku, tak možná i jo. To víš, někdo jezdí bezpečně na šlapadle a jiný si příjemně zalétá ve stíhačce."

"Sebechvála smrdí, Lili. Co ty, budeš spát sama nebo dobře?"

"To byla podpásovka. A to mám z toho, že já hodná holka na tebe čekám."

"Ty ses dala na pohádky, Lili?"

"A co jiného mám vyprávět děckám?”

Záblesk zubů uprostřed taneční figury místo rozloučení. Kódovaný hovor proběhl nikým nepovšimnut. 

S tím, že začíná být hlučno, Menrink přestal holku bavit historkami, koupil dvě lahve namíchaného pití, nějaké dobroty a pozval ji k sobě. Ingrid, jak se jmenovala, šla více jak ochotně, nejen, že ji nehezký, ale urostlý a drsný recyklátor přitahoval, ale taky proto, že proti vyzývavé tanečnici se sama cítila tak nějak šedivá.

Za chvíli už hleděla trochu vyjukaně na omšelý kontejner, ale když ji nechal nakouknout dovnitř při přípravě pohoštění, uviděla, že to je vlastně lepší příbytek než její pronajatý pokojík v centru. Nechala se přemluvit k posezení venku pod svahem skládky, smála se jeho vyprávění o tom, jak bez pohledu na smetí už nemůže žít.

Začal se jí dotýkat. Nechala se, jen se tvářila trochu přezíravě.

Tak a co teď, do háje, přeci sem nepřišla jen kvůli troše pití, po tom všem pokukování to nedává smysl.

Usoudil, že nastala ta vhodná chvíle, a vzal ji kolem pasu. Vyvlékla se mu, dokonce vstala ze židle. 

"Tak si se mnou nehraj, kočičko," chytil ji a přirazil ke stěně kontejneru. Sakra, pokud taková holka z města hledá rozptýlení mezi smetištními recyklátory, těžko si přišla pro tantrickou masáž.

"Ne," zaprotestovala, chvíli se bránila, ale pak se poddala jeho náporu. Tvrdě ji dobýval a vynucoval si polibky, ale byla to jen hra na násilí,  sice se bránila a sténala, snažila se ho odstrčit, jenže bylo vidět že se chce tak trochu nechat znásilnit. Zajel jí rukou pod sukni a bylo  odmítání. Shodil volné pracovní kalhoty, zvedl ji na sebe a opřel o stěnu. Klín jí žhnul, svět kolem se ztrácel v klouzání hladkých membrán.

PONK!! Celou myslí proběhl signál kritické výstrahy. Implantáty ho táhly k obratu a připravovaly zbraň, ale už věděl, že je pozdě. Pasivní senzory neznaly nepozornost nebo únavu, někdo vybavený špičkovým maskovačem bohužel proklouzl až k němu a právě se demaskoval.

Nemusel otáčet hlavu, na přehledových senzorech viděl na infra hrubý obraz postavy s namířenou puškou docela slušně. Dívka při spatření ozbrojence zaječela a pak se zajíkla, pomalu ji postavil na zem.

"Tak kde to je?"

Dokud šmejd nevěděl, kde klíč je, Menrink měl jakous takous šanci žít. I když útočník si taky mohl říct, že ho sejme a pak si klíč najde.

Žádnou ze svých zbraní neměl šanci použít. Ahmed byl sice v okolí, ale zavolat ho, aniž by si toho útočník všiml, mohl jen těžko. 

Nakonec objevil jedinou šanci, malou sice, ale přece. Uzounký a slabounký paprsek mikrovln, který oponent nechytil ani takhle zblízka, našel svůj cíl. 

"Mám to vevnitř," naznačil hlavou ke kontejneru.

"Tak velmi pomalu."

Menrink opatrně odstoupil od dívky a podél stěny kontejneru couval. Útočník mu už chtěl říct, ať si lehne na zem a přesně mu řekne, kde to je, když ze smetiště vyskočil velký mechanický brouk - hledač kovů a zachytil mu pušku. Menrinkem hacknutý stroj prostě našel príma sběrnou surovinu.

Menrink se vrhnul na ozbrojence, přetahujícího se se sběracím strojem. Sice nesplňoval ani velmi liberární dress code smetiště, ale to muselo počkat, problém spíš byl, že rezonátor ani elektronflux nestačily na kvalitní černou zbroj.

Vymotal se ze skrumáže s puškou v ruce, stiskl spoušť… a nic, zbraň byla kódovaná, hacknout ji nebyl čas. Bleskurychle ji otočil a rozmáchl se jako kyjem, ale ten druhý to vykryl předloktím. Menrink se ocitl o tah pozadu. Bezmocně sledoval, jak nepřítel černě obrněnou rukou vytrhává z pouzdra na stehně PDW... aby nečekaně vypálil kamsi nad sebe, po dalším útočníkovi. Seshora ze střechy kontejneru, se totiž mezitím snesla neslyšně garota a utáhla se černému kolem krku, nejméně chráněného místa zbroje. Ultratenké řezné vlákno začalo pokoušet odolný materiál.

Mohutné škubnutí zdvihlo černého ozbrojence nad zem, úder o stěnu kontejneru mu vyrazil PDW. Ze smetiště přiletělo pár pulsů plasmy a dávky z automatických zbraní, ale mohli střílet jen po citu, škrtič na střeše byl dobře zamaskovaný a díky tom, že používal tak primitivní zbraň, nebylo na co mířit. A poletující černý nebyl až tak dobré vodítko, jak by se zdálo.

Na smetišti se rozezněly zvuky boje.

Černý se ještě zkusil zachytit za garotu a vyšvihnout nahoru, aby si to tam rozdal s neznámým, ale ten s ním udělal obrátku jako s vrhacím kladivem. Tohle už límec nevydržel a garota prořízla krkavice a hrtan. Škrtič ještě bojovníka chvíli držel nad zemí a jak se doškubal, nechal ho spadnout.

Na smetišti zavládlo ticho.

Ozval se zvuk pružného doskoku. Škrtič vypnul maskování, a odhalil průzkumnickou zbroj se skvrnitým šedohnědým vzorem a měkkou svrchní vrstvou, aby o ni nic necinkalo. Pušku nechal na postroji, byl obezřetný, ale zjevně ne nepřátelský. Zvedl hledí. 

"Dobrý večer, pane Dorsey."

"Dobrý večer, admirále, vás bych tady opravdu nečekal. Neměl byste podobné drobnosti na někoho deklarovat? Tedy nemohu říct, že bych vás viděl nerad."

"Už se neboj, kotě, přišel nám pomoct," snažil se Menrink uklidnit roztřesenou dívku. Zvedl kalhoty a beze spěchu se oblékal. Ingrid si upravovala sukni, vytřeštěně zírala na mrtvolu, obrněného Smithe a nezmohla se ani na slovo.

Smith přistoupil k mrtvému, zvedl mu hledí a spokojeně kývnul, když spatřil tvář pod ním. "Některé věci se zkrátka deklarovat nedají, hlavouni z Armádní bezpečnostní skupiny a ze Státní protiteroristické dokážou většinu mých lidí odradit, nebo naopak získat pro sebe, musím je bohužel pobíjet sám s pár loajálními spolupracovníky a stroji. Za to, že jste přitáhli pozornost tohoto dobytka, budiž vám dík."

Menrink se snažil Ingrid uchlácholit objetím, ale odstrčila ho s tím, že je v pořádku a nemá si dělat starosti.

Z přilehlého svahu skládky sbíhal Ahmed. Za ním běžel rozložitý miniwalker s krabicovitým bezhlavým trupem, jehož horní třetinu tvořily "varhany" raketometu. Měl dvě ruce a k nim měl po stranách trupu minigun a kanon. V závěsech na trupu nesl tolik zbraní, že by se s tím dal založit obchod. V každé ruce táhl stroj dvojici obrněných mrtvol, hlavy jim drncaly po lisovaném povrchu z odpadků.

"Dobrý večer vespolek. Kryl bych tě, ale nějak jsem se dneska nedostal ke slovu." Díval se Ahmed lehce otráveně na admirála a miniwalker.

Menrink otevřel vrata oddělené skladové části jejich příbytku a ukázal miniwalkeru, kam těla složit. O holku už se nestaral, naděje na odreagování padla.

"Vy musíte být pan Žoldnéř," řekl Smith. "Se vší úctou, ale vypadáte jako retard."

"Proč si myslíte, že v práci pořád nosím na hlavě helmu," usmál se Ahmed, "ale myslím, že toto je přece jen ta příjemnější příležitost, o které jsem mluvil. I když je pořád co vylepšovat." Ahmed odešel do kontejneru.

Ingrid zakoušela příval rozporuplných (ale) silných emocí - byla v ní touha se nechat ovládnout od někoho silného - tu si chtěla uskutečnit u Menrinka, prošla si strachem o život a fascinovali ji lidé, kteří dokáží život brát. To všechno společně s nedokončeným sexem ji vzrušilo jako nikdy. Oči plné toho všeho upřela na vítězného a pohledného Smithe, nic tím nemyslela, nemyslela v té chvíli totiž vůbec.

“Nedívejte se na mě tak nadrženě, slečno,” okomentoval to Smith. Ingrid nervózně zatěkala pohledem, střetla se očima s Menrinkem, ten by chtěl říct něco povzbuzujícího či odlehčujícho, ale v náhle opovržlivém výrazu si přečetl, že pro poražené není v jejím světě místo.    

"Když nic, tak nic. Měj se a pamatuj, že jsi tady nic zajímavého neviděla," vypoklonkoval ji tedy.

"Běžte do prdele, buzíci," vřískla poněkud nelogicky a utekla se vyrovnat s nejsilnějším zážitkem svého života.

"Asi nějaký druh stresové reakce," usoudil Smith, "vždycky mě zajímalo, co je pravdy na rčení, to jsem se lek, až mi změk," pronesl nevinně.

Menrink obrátil oči v sloup: "Jak má tahle planeta k něčemu vypadat, když ji vede zastydlý puberťák... "

"Věčné dítě v nás," nenechal se Smith rozhodit.

“Admirále, co se stalo s tím  sucharem, s kterým jsme po sobě stříleli při odletu z Hallenu?” 

“Až někdy budete dělat vojenský puč, pochopíte.”

Menrink zpracovával další útok na svůj život. Aby toho nebylo málo, nedokázal zvládnout ani hloupou mladičkou nanynku. Už toho bylo příliš, ztráta všeho, neúspěchy, strach, duše rozemletá prastarou lodí... Přetížené předivo vůle začínalo povolovat.

Půjde za Lili Ardat, ať se stane cokoli. Už chápal, že jí lidé podlehnou, i když vědí, co je zač. Obavy byly ty tam. Měl náhle pocit, že tajuplná a vražedná kráska je jedinou bytostí na světě, která mu rozumí, a i kdyby ne, i kdyby to byla jen iluze, součást kouzla postmoderního démona, je to jedno, alespoň ze začátku to bude příjemné…

Ahmed se vrátil s lahví a skleničkami, sesedli se kolem stolku u kontejneru a Ahmed všem nalil voňavý rum z New Canaria. Teď to byla ona příjemnější příležitost.

Po přípitku Smith začal. "Tuším, že tady asi hledáte něco, co přehlédli zabedněnci z Protiteroristické. Chcete vrátit zpátky civilizaci droidů."

Když nic neřekli, pokračoval. "A mně se ta představa líbí. Snažím se dát planetu dohromady a je to příšerné. Pro sebe ani moc nechci, jen udělat, aby to tu fungovalo. A už jsem porušil většinu svých zásad. Zabil jsem spoustu lidí, z nichž někteří až tak špatní nebyli. Zašpinil jsem si ruce. A spousta lidí zkusila zabít mě. Chce se mi z toho všeho zvracet. Lidé jsou dobytek. Droidi v tom měli pravdu, myslím, že protiváha nám jenom prospěje."

"A co když to bude průšvih?" zeptal se nepříliš diplomaticky Menrink. 

"Už jednou byli poraženi," Smith se droidů nebál, zastával názor, že všechno se dá přemoci.    

Chvíli popíjeli mlčky. Ahmedovi klíčilo v hlavě, že je to divné, jak to sakra, že měli protivníci takový přehled?

"Admirále, čí tohle podle vás byla akce?"

"Hallenské strany svobody, nově vytvořené organizace proti mému protektorátu. Veřejná část strany jsou spořádaní občané, nevinní jako děťátka, ale jsou to jen loutky. Ve skutečnosti to dirigují lidé z bývalé garnitury, hlavně jejích zpravodajských složek. A je možné, že mají podporu mimo systém. Takže počítejte se špiony a práskači, umí to dobře."

"Dneska už asi bude klid, mám tu pár sledovacích dronů a nikde nic. Pánové, tady máte kontakty a kódy, jak se se mnou spojit, ale použijte je jen v nouzi. Nechci být s vámi zbytečně spojován. Přece jen, pan Dorsey je tady hledaný terorista." Smith se rozloučil, on i jeho stroj zapli maskování a zmizeli někde ve svahu skládky.

Ahmed se obrátil na svého parťáka: "Menrinku, místní jsou všechno možné než špioni, provaří se snadno, musíme se jít podívat, kdo je dneska při prachách. Měli bysme je trochu utlumit, odlet je až pozítří."

Vypravili se do slumu. Byl relativně časný večer, měsíc v úplňku a někde zavyl pes. Menrink měl špatné tušení.