LXVIII: Být jako Šaolin

Ve vesmíru zuří obchodní válka a nevede se za jednacími stoly, napětí roste.

Být jako Šaolin

Je jen málo lepších stimulů pro ekonomiku než krátká a rázně vedená limitovaná válka.
generál Alexej Sokolov

Psí výspa byl pustý systém, ale živobytí poskytnout dokázal, komety dávaly vodu, oxid uhličitý, čpavek, methan, kovy… nebylo to ani na zbohatnutí, ale ani na nějaké živoření.
Místní svérázná komunita žila v prostoru, jejich harvestery brázdily kometární mračno, jejich hutě dokázaly vykovat díly pro jednoduché stanice, vesmírné farmy, továrny... Noha řady šutrařů se nedotkla planetárního povrchu po několik generací a jejich nemajetnost, tvrdost a znalost života v kosmu z nich dělaly kořist příliš hubenou a tuhou, než aby se vyplatilo je někomu přepadat. Občasná přítomnost kosmických sil z Dóngli navíc působila jako obstojný repelent na podloudné živly.
Zkáza Sličného tanečníka místním neunikla, konečně zajišťovali záchrannou službu. Teď sice nebylo zachraňovat koho, stejně ale za pár dní jejich záplatované lodě brázdily oblak trosek.
Jednou z nich byla i Arcilla, malý vesmírný tahač. Z dvacetimetrového krychlovitého velitelského modulu vybíhala dvě ramena, na jejichž koncích byly padesátimetrové válce motorů, na ramena a za velitelský modul se pak věšel náklad. Můstek bylo třeskuté low tech, kdybyste tvrdili, že tohle je raketoplán Atlantis, každý vám to sežere - mechanická tlačítka a přepínače, svítící segmentové displeje, ručičky měřidel… Arcilla měla dokonce něco tak nevídaného jako okénka na můstku a pilot třímající jednoduchý knipl měl před sebou okulár navigačního teleskopu. Volná místa na pultech byla polepená volacími znaky radiomajáků a obrazy a směry lokálních souhvězdí. Pilot bombardéru z Vietnamské války by se tady zapracoval za pár dní.
Morhkli, pilot a kapitán v jedné osobě právě teleskopem sledoval poziční záblesková světla svých lidí, co na tryskových skůtrech naháněli trosky na pozadí černého sametu posetého myriádami hvězd.
Referovali další nález: “Jsme na místě, zase je to prostě spečený kus, dobrých tři sta tun šrotu, ale to je tak všechno.”
Kapitán zavrčel “Jaký to má kurva smysl? Neměli čas je zajmout, ale měli čas je takhle dokonale vygumovat?”
Všichni šutraři byli rozčarovaní, i zničená loď této třídy by měla představovat malý poklad, části elektroniky, některé agregáty, náklad… ale nic takového se nekonalo, jen další a další roztavený kov, zničený stroj mohl mít kilometr a oni nacházeli kusy o velikosti metrů. Zachovalé části pláště a vnitřní konstrukce byly bytelné, nebyla to sice bitevní loď, ale obyčejný náklaďák také ne, musel mít velkou cenu.
Druhým člověkem na můstku byl dědek Husajn na postu spojaře, což tu tradičně zastávali lidé příliš staří na manuální práci, to současně znamenalo značné životní zkušenosti: “Asi vysoká hra, byli tak bohatí, že je prostě ta loď nezajímala, ale nechtěli, aby se dalo poznat, kdo a proti komu.” Na tom postřehu ledacos bylo.
“Mrtvola, ber ji, Benny,” zachrchlalo z reproduktorů, jak se spolu bavili muži venku, “hehe, houby mrtvola, to je bitevní zbroj, těžká, tak a teď už se nám výlet vyplatil.”
Dědek Husajn konstatoval: “Tohle nebyli žádní příštipkáři.” Těžké zbroje oddělovaly profíky od amatérů, k jejich provozování bylo potřeba drahé zázemí a odborníci.
“Chlapi, a tohle je už opravdický vytuhlík.”
“Vypadá dost neduživě, vakuum má asi nízký obsah vitamínů.”
“Je ze Síria.”
“Se ti legitmoval, vole?”
“Jasně a už vyplnil imigrační formulář, blbe... Má na ruce náramek sirianské větve Církve osvobození.”
“Hele ta zbroj je taky ze Síria.”
“Jestli fakt byli odtamtud, tak ten, kdo je rozstřílel, udělal dobrou věc.”
“Tak, zmetky ze Síria tady nikdo nechce.”
Pohřební řeč za posádku Tanečníka by přece jen mohla být aspoň trochu vlídnější, ale život je pes, což na Psí výspě věděli všichni.
Nicméně ona těžká zbroj a pár dalších předmětů nebylo jediné, co zůstalo z Tanečníka funkční. Šestimetrový kulovitý dron vyletěl z výmetnice automaticky těsně před zkázou lodi. Byl jeden ze tří, ale jako jediný unikl Fonsekovým fregatám. Několik dní jen tak driftoval a když autonomní mozek usoudil, že je klid, motor se sníženou zjistitelností se rozzářil a stroj pokračoval v misi tam, kde Tanečník skončil, stopa byla horká, dron nesl cenné informace a svědectví.
***
Soustava Trentia byla víc známá pod neoficiálním názvem Pašerákova hvězda. Regulérní stát, člen Spojených planet, jenže tady byli poctiví obchodníci stejně vzácní jako fialky na oběžné dráze. Systém, kde se černé zboží měnilo v čisté a naopak. Mocnosti to tolerovaly, protože někde černý obchod bujet prostě musí, tak proč ne aspoň trochu v mezích. A navíc politici měli kde své šedé peníze piglovat do vysokého lesku. Jen pokročilé zbraně se tady téměř sehnat nedaly, jinak by Mezihvězdná žoldnéřská udělala takovou obchodní inspekci, že by radioaktivita opadla nejdřív za sto let.
A když se na šmelinářském světě něčemu říká Volná zóna, tak to už je něco. Byl tady zřejmě největší obrat na hlavu a nejkratší průměrná délka života ve známém vesmíru. Ale když jste přiletěli jako turista, viděli jste jen vyprahlé údolí rozpálené sluncem, živé souměstí z nízkých budov s plochými střechami, velký kosmodrom a spoustu skladů. A na severovýchodním svahu zářila čtvrť bohatých plná nádherných bělostných budov a sytě zelených zahrad - oáza v polopouštní krajině.
Mezi vilami byla tou nejskvělejší kruhová stavba s vysokou bílou střechou připomínjící poupě, spíš palác než dům. Prosklená přízemní hala vypadala jako výkladní skříň do světa bohatých, uvnitř byl navzdory venkovnímu žáru příjemný přirozený chládek. Elegantní Hispánec s ulízanými vlasy seděl za předimenzovaným pracovním stolem z leštěného maurenského dubu - Hector Rivera byl špičkou mezi místním zprostředkovateli, teď se díval na postavu zahalenou do spousty zřasené látky v barvě opadaného listí, bylo to něco mezi mnišskou řízou a šaty z kdovíjakého konzervativního buranova, jako by chtěla zakrýt i sebemenší náznaky své sexuality, celé to bylo podtrženo omšelou látkovou brašnou, ze které lezly nitě, žebračka jako z knížky. Jenže s tímhle vším kontrastovala pohledná tvář, nevyzývavé, ale zato dokonalé líčení a blonďaté vlasy pečlivě naaranžované do zdánlivě rozháraného účesu. Nenapadal ho svět, který by fandil takovému outfitu. Říkala o sobě, že je nezávislá obchodnice, poprvé přilétla před pár měsíci v těžkém náklaďáku a svým ostýchavým způsobem začala nabízet špičkové  zboží za dobré ceny - slitiny, výrobní technologiie, astroniku… zboží, které bylo sice legální, ale politicky citlivé, pokud jste nebyli na pozitivním listu, dodavatel se s vámi prostě nedohodl, ale ona potichu prodávala každému. Registraci měla v prdeli vesmíru - Hliněnce, jako spousta nezávislých dopravců, všechno dělala sama se stroji, to bývá většinou recept, jak prodělat, ale u ní to asi neplatilo, vůbec nebylo jasné, kdo a jestli vůbec někdo za ní stojí, a drsným světem Volné zóny proplouvala s divnou samozřejmostí, mezi místními kšeftaři se pro ni ujala přezdívka Mniška.
“Pořád je tady otázka původu toho zboží.” Říkal jí znovu a tvářil se, jako by s tím všechno stálo a padalo, chtěl ji znejistět, chtěl zjistit původ a ještě více srazit cenu.
“Kdyby tady ta otázka nebyla, nejednáme spolu, ale inzeruji veřejně.” Jeho nátlak nefungoval, ve spojení s ní obecně hodně věcí nefungovalo. Přesto si povzdechl a zatvářil se, jako by naslouchal vzdorovitému děcku: “Ani já nedokážu zázraky.”
“Ty po vás taky nechci, odběratele máte, takže už jen najdeme cenu, která bude oběma vyhovovat.”
“S tím odběratelem se mýlíte, vezmu si to na sklad, proto budete muset jít dolů o dvacet procent, vůbec to není taková atrakce, za jakou to vydáváte.” Sakra, ona ví, že jsem se dohodl z Kadarakem! letělo mu hlavou.
Mniška se zatvářila přehnaně vděčně: “No až se mi z vaší dobroty vrazily slzy do očí, ale já taky umím skladovat zboží, na to nepotřebuji vás, nabízím slevu pět procent jako laskavost za rychlé jednání, anebo letím prodávat jinam.”
Nevěděla to, ale právě si podepsala ortel, protože Rivera dostal druhou nabídku, byl dokonalý obchodník a výnos z jejího zboží s pětiprocentní slevou byl menší než výnos z ní samotné, někdo měl totiž o Mnišku veliký zájem. Znovu se zamyslel nad riziky, podle skenu u sebe neměla zbraně a i když byla mírně vylepšená, s holýma rukama tady moc nepořídí. Významně se podíval na svého muže, který posedával v křesle na druhé straně honosné haly.
“Dones mi prosím pití, Lidelle.” Mnišce nic nenabídl, už před tím nic nechtěla, ani sednout si nechtěla… nejdřív myslel, že je to ostych, začínal tušit, že to bude něco jiného. Nedůvěra? Nebo dokonce pohrdání? No, za pár okamžiků to bude jedno.
Řekl jí: “Nebo můžete počkat, ale odhaduji, že bude trvat měsíce, než seženu odběratele, a oba víme, že čas jsou peníze. Doporučil bych vám jít dolů s cenou a prodat hned.”
Riverův zaměstnanec se jí dostal do zad, pod tácem s pitím se objevil kontaktní paralyzér. Aniž by se dívala, hbitě vykopla daleko za sebe a vyrazila mu zbraň z ruky, tác s rachotem dopadl, otočka, přísun a prokopla mu koleno, padl mezi střepy a kostky ledu.
Ze záhybů oblečení vyčarovala půlmetrovou bytelnou hůlku. Její konec rozpukl v kulovou hlavici pokrytou dlouhými jemňounkými ostny, vypadalo to jako filigránský bodlák ze skla. Vzápětí z té věci vyšlehl výboj a proměnil muže v dýmajícího ohořelce. Hezký elektronflux, kočičko, ale stačit ti to nebude…
Z vedlejších pokojů se vyhrnula jeho skutečná osobní stráž, dva nejlepší zabijáci, pro tuto událost navlečení do středních zbrojí. Doufám, že to přežiješ, ať si tě pak vychutnám, Liddela je škoda.
Jenomže pak se to strašně pokazilo, žena ze sebe současně strhla svoji brašnu a současně se v neuvěřitelně nízkém úskoku pohla místností, najednou stála čtyři metry vedle, postavení zvolené, aby se neohrozili navzájem, šlo k čertu. Svazky hnědých vláken švihly vzduchem, žebradlo už nebyl ten omšelý hadr, ale bič s desítkami jemných oživlých chapadélek. Halou hučely pulsy energie, které ale nenacházely svůj cíl. Jeden z ozbrojenců skončil zamotaný do hnědých vláken a bližšího udeřila do prsou, ostny na palcátu propíchly pancíř, prásklo to a ze spojů zbroje vyrazily plameny následované páchnoucím kouřem. Mniška vyslala výboj proti druhému ozbrojenci, jenž se zrovna vyprošťoval ze zmítajících se vláken, ale nebylo jí to k ničemu, zbroj odolala, škubla bičem k sobě, což bylo bláhové, protože chlapa ve zbroji těžko mohla přetáhnout, jenže pak náhle zatlačila, vlákna současně ztvrdla a ona využila jeho sílu proti němu, prorazil přitom lehkou příčku. Uvolnila bič, vlákna se rozeběhla místností a jako živý tvor se vrhla na Riveru, než stačil cokoli udělat, ovinula se kolem, upadl a nedokázal se vyprostit, ze země sledoval, jak se neznámá postavila elitnímu vrahovi.
Zabiják měl jasno, přes své hledí viděl její implantované vybavení, ochranu proti elektromagnetickým zbraním neměla žádnou, pozvedl paži s rezonátorem na předloktí a naplnil vzduch ničivou energií… jenže místo tradičního rozprsku vroucího masa se nestalo nic, s palcátem napřaženým před sebe rychle překonávala těch pár metrů, co je dělily, proudem plazmy z druhé paže minul, výboj elektronfluxu do sebe vtáhla ostnatá hlavice, úsporný výpad sklovité zbraně a místo odolné přilby zůstal jen čadící pahýl krku. Na chodbě zaduněly spěšné kroky a vzápětí se rozletěly dveře, poslední strážce se vrhl stranou a současně zvedal pušku, Rivera pocítil úlevu, ta mrcha to přes halu nestihne, rozstřílí ji. Z pušky vyšlehl plamen první dávky, s nepostřehnutelným rozmachem vrhla zbraň přes celé přízemí blahobytného sídla, zazářil fialový výboj a místo střelce se na zem sesypala hromada seškvařených kusů, nepřipomínajících člověka ani vzdáleně. Mniška si viditelně oddechla. Přešla blíž ke zbytkům mrtvého, natáhla ruku a zbraň jí do ní sama skočila.
Beze spěchu kráčela k Riverovi, svou palici nesla volně svěšenou, fascinovaně sledoval, jak se hlavice ztemnělá po výbojích zase vyčeřuje, dorůstají na ní ostny ulámané při souboji, až se zase skvěla ve své ledové kráse. Vzápětí ji na něho výmluvně namířila.
“S vámi je opravdu radost obchodovat,” zvláštní sladkobolný tón, žádný triumf, žádné výhružky, jen oceán melancholie skrytý za hezkou tváří.
“Na mně si netroufneš, kdo vztáhne ruku na mně, bude mít štěstí, když ho jenom zabijou.”
“Obchod proběhne tak, jak bylo dohodnuto.”
Riverovi se v duši ulevilo, snažil se tvářit nad věcí, ale události s ním otřásly.
“Ovšem vy k dokončení obchodu nejste třeba.” Ani se nestačil leknout, bleskově se k němu sklonila a zdánlivě lehce ho chytila za zátylek, působilo to skoro laškovaně. Ochabl okamžitě, vykloubila mu spojení mezi prvním a druhým obratlem a následný posun zhmoždil životně důležitá centra, nechtěla si poničit nebo zašpinit svůj bič. Změť vláken se stáhla z mrtvého a hnědý chuchvalec se zformoval zase do tvaru mošny, přiložila si palcát k volné sukni svého hábitu, zbraň se proměnila v tekoucí sklo a vsákla se do tkaniny. Posbírala si těch pár dokumentů a drobností, co nosívají ženy u sebe a co dělaly z její tašky naprosto banální věc. Posadila se za stůl, který by mohl sloužit jako podlaha menšího tanečního sálu, kabel z Riverova počítače nacvakla do zdířky nad klíční kostí, zaplatila si za náklad a pak shodila systém celého domu a vymazala úložiště. Výhodou úžasných rozlehlých sídel bohatých je, že nemusíte parkovat venku a tudíž lidé na ulici neví, kdo nastupuje do auta…
***
Nezpevněná cesta sálala žárem, a kam až oko dohlédlo, ji lemovaly velké haly z různých materiálů, takový skladištní bulvár. Mniška si to rázovala prachem a velký kufr v ruce jako by ji vůbec nazatěžoval. Dvě okázale drsná vznášedla Riverových lidí už chvíli stála před pronajatým skladem. Strážci zboží - hubení a omšelí chlapi byli z arogantních a svalnatých  gangsterů nervózní.
“Hezký den všem! Otevřít, prosím!” houkla už zdálky a její muži ručně odsunuli vrata robustní  pseudopískovcové budovy. Riverovi elegáni beze spěchu vešli. Mniška si vzala stranou šéfa svých lidí: “Martine, už vás nebudu potřebovat, tady máš a měj se, když tak se zase ozvu.”
Byla na něm vidět úleva, ale ke cti mu sloužilo, že se zeptal: “Neměli bysme zůstat, dokud se nerozejdeš tady s těma?”
“Mají, co chtějí, nebudou problémy.”
Energicky nakráčela k Riverovým mužům: “Dohodli jsme se s vaším šéfem, mám své peníze, takže teď je řada na vás, jste připraveni na převzetí?”
“Ale to je hodně nezvyklé, pan Rivera neplatí před převzetím…”
“To já nevím, ale když peníze převedl, znamená to nejspíše, že zboží musíte převzít rychle, ať tady zbytečně netrčí a cestuje na Kadarak.”
“Jak víte, že putuje na Kadarak?”
“Bože můj, umím sehnat pole pro pěstování krystalické elektroniky a vy se divíte, že vím, s kým máte kšefty? Hýbejte se, dokážete samostatně víc, než si utřít prdel?” Riverův zástupce, prošedivělý, tvrdě působící muž střední postavy, se na ni zadíval, tohle přehnala, normálně by si ženskou, co mu tohle řekne, pěkně srovnal, ale teď to nechal, byla divná, bylo v ní něco…, kdoví proč si vzpomněl na biomechanický miniwalker KUDLANKA III…
“No tak, mírněte se,” řekl jen. Kupodivu se omluvila.
Stáli spolu v hale uprostřed kontejnerů a pojízných plošin s velkými stroji. Mniška práskla na montážní stůl kufrem s hardwarovými klíči a začala muže komandovat, co má kdo kde otevřít ke kontrolám, ti po chvíli brblání začali poslouchat, protože byli zvyklí plnit příkazy silných a pod panenkovským obličejem Mnišky se skrývala nečekaná energie. Naštěstí s sebou měli i dva techniky, tak to stihla dřív, než Riverova milenka našla tu pozoruhoudnou studii na téma různá stadia zuhelnatění biologické tkáně.
***
“Ano potvrzuji, na místě bylo identifikováno jen jedno tělo, a to Hector Rivera, ten známý obchodník, další identifikace možná v laboratoři, ani nevíme, jestli ta hromádka u vchodu je jeden nebo tři lidi. Elektronflux, solidně výkonný, takový se skrytě nosí dost blbě…”
Haderm Falk opřená o zeď v úzké uličce se zamračila, komunikaci místních policistů chytila do implantátů od půlky, důležité bylo řečeno, kromě toho nejdůležitějšího, kdo Riveru sejmul? Agenti ze Síria, kteří s ním několikrát jednali? Jeho vlastní zástupce? A všechno se točilo kolem poněkud komické postavičky oblečené do něčeho, co připomínalo pytel. Díky výcviku zpravodajského agenta Haderm znala z psychologie dost na to, aby věděla, že tahle oděvní libůstka značí vážný duševní problém. Určitě to nebyl znak příslušnosti k čemukoli, nenašla žádnou náboženskou nebo jinou organizaci používající takový oděv. Tajuplná obchodnice asi cítila potřebu chránit se před světem, potlačovat svoji ženskost, nejspíš zažila sexuální násilí, bude nejistá, labilní a snadno ovlivnitelná, bude to jen loutka v rukou skutečného obchodníka. Dorazila zpráva od jejího kolegy, Rivera stačil zboží koupit a jeho lidé převzít… takže neshody při nákupu to spíš nebudou, začínalo to být složité. No, měla tady někoho, kdo jí poradí, do implantátů dostávala signál ze sledovacího dronu a neforemná postava byla pět metrů daleko. Haderm vystoupila zpoza rohu a její dva muži o kousek zpátky udělali totéž, aby odřízli ústupovou cestu.
“Na slovíčko, Mniško.”
Udělala čelem vzad a vyrazila jako blesk, vybrala si zjevnou únikovou cestu po své pravici. Ke své smůle do slepé uličky. Tak to bude ještě snažší, než Haderm doufala. Pak uslyšela ránu, rachot padajícího zdiva a pochopila, že to až tak jednoduché nebude. Na konci uličky zela díra do opuštěných kanceláří, Haderm proběhla mezi zaprášenými stoly, pak práznou halou, vyrazila otevřenými vraty, aby v dálce viděla rozevlátou siluetu, jak skáče po střechách nízkých budov průmyslového areálu. Zavolala na své lidi, nechala je rozptýlit po čtvrti a začal hon. Vlastně měla radost, že konečně narazila na důstojného protivníka.
O čtvrt hodiny později už radost neměla, Mniška byla neuvěřitelně rychlá, a když nenašla cestu, prostě si ji udělala. Běžely po střechách, zapadlými uličkami, rumišti opuštěného sídliště...  Aby ji dotáhla při náročném městském parkuru, Haderm používala posilovače víc, než by bylo zdrávo, a při posledním skoku do areálu Starého kosmodromu jí jeden vysadil a ona si natrhla pravý stehenní sval, zranění bylo větší, cítila, jak se jí stehno nadívá krví.
Ale Mnišku dostali, nadběhli jí a ona skončila v uličce mezi kontejnery obestoupená Haderm a jejími třemi bijci. Teď byla opřená o žebrovanou stěnu a oběma rukama třímala zvláštní skleněnou palici. Dívala se do prázdna. Naproti ní se skvěl nápis: Duch tropických moří. Což znamenalo, že je to zásilka rumu z New Canaria.
“Ten z vás kdo začne, umře.”
Hardem už viděla dost, aby výhružku pronesenou mírným hlasem vzala vážně, a rozhodla se tím prvním nebýt.
“Dostaneme tě stejně,” prohlásil sebejistě jeden z nabušenců s oholenou hlavou a zrcadlovkami.  Ostatní narozdíl od Hardem neviděli Mnišku, jak bez námahy přeskakuje mezi střechami.
“Buď hodná holčička a nebude to bolet,” medově pronesl další a vykouzlil na hranaté tváři zlý úsměv.
“No už se bojím, ty kreténe, ještě přidej pár slov o osudu horším jak smrt.” Mniška se naprosto překvapivě rozesmála stylem děvky z dělnického baru a pořád se na nikoho nedívala, působilo to neskutečně.
“Haderm Falk, uklidni si ty vylízané bobuláče a vybal, co chceš.”
Haderm gestem zadržela své bijce, ona byla školená specialistka, nic si dokazovat nepotřebovala, navíc Mniška nějak znala její jméno, další důvod, proč to neuspěchat.
“Když mně znáš,Mniško, tak bys taky mohla vědět, proti čemu stojíš.”
“Proti idiotům, nikdo jiný pro dálavskou rozvědku nedělá, ty, Haderm, víš, že mi trvalo, než jsem zjistila, který z těch pazvuků je tvoje křestní?” Stála ve střehu, s palicí napřaženou před sebe a pohledem odloženým na kovovou stěnu naproti, mluvila netečně s jemným nádechem ironie, zjevně nebyla normální, a to odrazovalo víc než jakékoli silácké řeči.
“Zahráváš si!”
“Čekám na svého prvního, už jste se dohodli, kdo padne za vyšší zájmy?”
Haderm zůstávala klidná: “Nikdo z nás tady nezůstane, zato ty máš namále. A ty vůbec nejsi připravená tady umřít, nehraj to mě, spolupracuj a pořád ještě můžeš přežít.”
Odmlčela se a čekala, co to s ní udělá, viděla, jak naprázdno polkla...
“Blafuje, chlapi, je posraná až za ušima!”
Útok skončil dřív než začal, Mniška vystoupila z obklíčení mezi Haderm a mužem s platinovým ježkem, prostě se prosmýkla mezi dvěma vycvičenými a připravenými bojovníky. Se zpožděním se obrátili - znovu ten nehybný střeh a tvář, která by mohla patřit naivnímu diblíkovi, kdyby v ní nebyly ty oči, vědoucí a trochu smutné.
“Pokecáme si a rozejdeme se jako nejlepší kamarádi, hotoví Danielsovi Správňáci,” poukázala Mniška jízlivě na globálně známý dětský komiks. Napětí houstlo, vypadalo to, že brzy začne krystalizovat a padat k zemi jako sníh…
“Tak, Haderm, k věci, co se děje? Někomu jsem neuznala reklamaci?”
“Nesnaž se být vtipná, dobře víš, že křížíš strategické zájmy. Dodáváš embargované zboží.”
“To zboží je embargované asi tak, že vás s tím Spojené Planety poslaly do prdele. Je to jen truc, který se vyhandloval na tajném jednání Horních sedmdesáti. Jenomže se mnou ne a já peníze potřebuju.”
“To bys foukla s Riverovýma prachama a nevyložila zboží, Riverova firma se rozpadne, jeho lidi se porvou jako psi, převod byl anonymní, nikdo by na tebe nemohl. Ty tady nejsi kvůli kšeftu, ty pumpuješ hi-tech na druhořadé světy, aby se rychleji emancipovaly, abys destabilizovala oblasti vlivu, možná jdeš jen po Síriu a to ostatní je jen clona, možná jdeš i po Dálavě. Takže, kdo tě řídí? Odkud jsi? Z Dóngli, Chmarnyje, Hallenu?”
“Jsem z vesmíru, Hardem. A i kdybych věděla, že Rivera už tady s námi není, obchod stejně dokončím, vždycky udělám, co si dohodnu. Moje zboží není ani dobré ani špatné, může to být základ nové prosperity. To je věc lidí, jak bude použito. Já jen prodávám a je mi jedno, kdo si dělá to pochybné právo kecat do života mým zákazníkům.”
“Kdo má na co právo, tady není důležité.”
“Aspoň, že jsi upřímná, o právo nejde, rozhoduje síla.” Její zbraň lehounce zajiskřila a rozzářila se vnitřním fialovým svitem, všem se zježily vlasy a začala mravenčit kůže.
“Dřevění mi nohy, půjdu.”
Zaútočili by rádi, ale báli se, že by ji nezvládli, Mniška se asi trochu bála taky, ale do boje se nehrnula spíš kvůli něčemu jinému, možná opravdu šla jen po Síriu a možná se jí prostě nechtělo uklízet. Ukázala jim záda a odcházela směrem k odstavným plochám, volným tempem s palicí přes rameno.
“Tohle ti dlouho procházet nebude, Mniško!” poslala jí implantáty Haderm vzkaz, aby nevypadala úplně bezzubě, divná obchodnice odpověděla mávacím emotikonem, jaký rády používají puberťačky. Haderm jen skřípala zuby, šéf ji sežere… Pro Dálavu asi fakt pracujou idioti… Kurva odkud může být? Na Sírius má políčeno Hallen, anebo že by byla z nějaké zapomenuté kolonie a opravdu jen rýžovala prachy?
Znovu si přehrávala na implantátech celý rozhovor, až ji to trklo… to je věc lidí… ne kadarakských, nebo co nakupují, prostě lidí bez přívlastku jako označení rasy… zvláštní a vyvolávalo to dost konkrétní podezření.
Jak se Mniška ztratila za prvním rohem, rozběhla se, až se hory kontejnerů kolem ní míhaly. Spadl jí kámen ze srdce, protože jak si dělala cestu skrze zdi, palcát byl skoro bez energie, tak mohla přijít k úhoně, byli sice znatelně pomalejší než ona, ale pořád to byli čtyři zkušení zaimplantovaní bojovníci. Za chvíli už seděla v kokpitu svého planetárního člunu a mířila ke stanici Joan de Miro, kde dokovali. Bez problémů zaplula do hangáru.
“Zajdu si do baru, přijdu tak za hodinu,” poslala vzkaz.
“Ok, běž si orazit, uvidíme se,” dostalo se jí odpovědi.
Název podniku “Vytahané ruce” narážel na náročnou práci v překladištích a docích, ani rozsáhlá mechanizace totiž dřinu úplně neodstranila. Bar byl vmáčknutý přímo mezi sklady a dílny a vybavený většinou tím, co se dalo zbastlit z odpadu, chodila sem kvůli drbům a společnosti.
“Zdar, Mniško, už vařím čaj.” Majitel si podivínku docela oblíbil.
“Díky, Leoncio, a dej mi k tomu dvojitý rum, mám špatný den.”
“Kurňa to sis nemohla dát u sebe na lodi, teď jsi mi zkazila iluzi o tom, že jsi vzor všech ctností,” zubila se postarší operátorka manipulačních strojů, co si tu dávala sendvič.
“Když na lodi není ani kapka a Modrý Mauricius bych asi nenasyntetizovala.”
“Dvoukilometrový šíf a není na něm flaška? Kam to ten vesmír spěje...”
***
Mniška kráčela hlavním koridorem své lodi k dílenské části. Velká vrata se rozjela a ven se vyhrnul hluk, obklopen rojem pavoukovitých robotů se tam pohyboval velký kráčející stroj s vejčitým trupem a čtyřmi pažemi, otočil k ní bizarní obličej tvořený černými kruhy senzorů, změtí manipulačních chapadel a ústím plazmového hořáku.
“Ahoj, Jess, rád tě vidím celou.”
“Ahoj, Řezáku, zdá se mi to, nebo už děláme skoro všechno, co se klanům vyčítá? Jako třeba rozvracení a infiltrace společnosti, tajná válka a tak.”
“Jsme droidí klan, ne skautský oddíl, ono není až tak důležité, jak své nepřátele potíráš, důležité je, jak k nim přijdeš. Mimochodem, nečekal jsem, že Rivera bude až takový křivák.”
“Taky ne, musím říct, že jsem ze začátku byla trochu ztuhlá, ale jak to pořádně začalo, byla to jízda, až se za to před sebou trochu stydím, jak jsem si to užila. Akorát když jsem měla vybito, už to taková sranda nebyla.”
“Boj je vášeň, to se není co stydět.”
“Ta zbraň je úžasná, díky, jsi zlato.”
“Věděl jsem, že se k tobě bude hodit, dohromady jste umělecké dílo.”
“Prdel si ze mně dělej, Řezáku, když jsem stála proti rezonátoru, připadala jsem si, že se chystám odstrčit tank větví, byla ve mně malá dušička.”
“Ale zvládla jsi to, už jsi zkušená válečnice, přestaň se pořád podceňovat.”
“A jak se mám nepodceňovat, když jsem se vlastní chybou dostala do průšvihu, ze kterého mě vytáhla jen tvoje zbraň a Patnáctkův výcvik.”
“I ten nejlepší bojovník vesmíru má nějaké zbraně a nějaký výcvik, nech už toho, Jess, pořád říkáš, že něco nezvládneš, že na tohle či ono nejsi dost dobrá, ale já nic takového nevidím. Je ti jasné, proč ještě nejsi moje sestřička…?”
“Protože se bojím, Řezáku, bojím se, že na to nemám.”
“Výborně, aspoň že rozumem to víš. Zabilas velkého šéfa na jeho vlastním území, blazeovaně ukázalas záda čtyřem bijcům, silou vůle jsi zastavila konverzní systém, což chce mentální sílu jako hrom a stává se to velmi vzácně. A po tom všem prohlásíš, že nemáš na to být klanovou sestřičkou. Jess, mně z tebe reálně hrábne.”
“Tsss, tobě už dávno hrabe, od první minuty, kdy tě Hedel oživil. Víš, vykládal mi, že jen nedostatek materiálu ho odradil od okamžitého sešrotování.”
“Tohle je vážná věc!” Řezákův tón byl ovšem všechno možné, jen ne vážný.
“Ano Mistře,” uklonila se teatrálně Jess způsobem, který odkoukala z filmů o mýtických prehistorických bojovnících a jejich učitelích.
Řezák kontroval tím, že zaujal dramatickou pózu, svěsil manipulační chapadla na obličeji a začal si je hladit obrovskou rukou.  Na ty filmy se dívali spolu a většina oněch mistrů bývali důstojní starci s dlouhými fousy…
A v nevyhlášené hře zvítězil, protože Jess vážný obličej neudržela.

LXVII: Na obchodní cestě

Po dlouhé době se opět scházíme nad Probuzením. Ve vesmíru panuje napjatý klid, Sírius a a Hallen vedou tajnou válku,  Mezihvězdná žoldnéřská se rozhodla pro opatrný přístup a generál Heřman snad brzy přijede na Hallen. Lili s Merninkem se snaží budovat klan, což někdy vypadá poněkud nečekaně... a mezitím ve vesmíru daleko od Hallenu na periferii izolacionistického Dóngli...

Na obchodní cestě

Pod označením hi-tech se skrývá skupina vcelku běžných, ale esenciálních technologií, které umožňují lidstvu kontrolu vesmíru. Patří sem především skokový pohon, autonomní umělé mysli, plazmové mřížky a pokročilé materiály jako cesnitrity, keramity, tubulární karbony… Svět, který zvládá tyto technologie v průmyslovém měřítku, je plně emancipovaný, v lidském vesmíru je takových kolem sedmdesáti. Úsilí řady světů dostat se do “Horní sedmdesátky” je tiše sabotováno. Přístupy hi-tech planet jsou různé, Dálava, Sirius a Nová Germánie jsou podezírány z vojenských zásahů proti šíření hi-tech, Eisenwelt a Chmarnyja jsou s Dálavou ve sporu, protože naopak hi-tech potajmu šíří. Hallen je neutrální, to je většinový přístup - vývoz klíčových technologií sice nenápadně regulovat, ale dál se neangažovat. Stanovisko Dóngli je tajemstvím, jak už to u tohoto světa bývá...

Lindsey J.: Základy mezihvězdného obchodu, skripta Univerzity New Grenoble na Hallenu

“Co děláte na kosmické lodi Soumračné perutě, vojáku?! To nemají dost vlastních úderných jednotek?!”
Drobný černý důstojník zblízka řval do obličeje pěšákovi v lehkém pracovním maskáči.
“Soumračná peruť nechtěla riskovat rozruch stažením vlastních mariňáků z prvosledových lodí, je to tajná mise, pane.”
Byli v malé brífingové místnosti, vypadala skoro jako školní třída s řadami lavic, zobrazovačem a tabulí, v pozoru tu stálo asi dvacet mužů.
“A nebude to spíš tím, že Hikmatovi Psi jsou zasvěceni?”
“Do čeho zasvěceni, pane, do pozorování lesů a stepí na Groombridge IV?”
“Ne! Do dění na Hallenu!”
Černý napoleon s poručickými frčkami dorovnával deficit vzrůstu hlasitostí a rázoval si to uličkou mezi lavicemi.
“Na Hallenu jsem nikdy nebyl, jen na oběžné dráze, pane.”
“A co tady dělá sám velitel Soumračné perutě?”
“Nevím, pane, asi se nudil, pane,” v netečné vojákově tváři a tónu by ironii nenašel ani ten nejlepší pozorovatel.
“Snažíte se být vtipný?”
“To bych si nikdy nedovolil, pane!”
“Vy, vojáku, proč je tady velitel Černé perutě?”
“Doneslo se ke mně, že zadavatel dal tučný příplatek za jeho osobní přítomnost, pane!”
Subtilní Marzua ustoupil o další dva kroky a tím nemusel tolik zaklánět hlavu, aby obrovskému vojínovi viděl do očí. “Teda, Amundsene, vy fakt nemáte na mariňáka moc postavu, šprajcnete se v nějakém uzávěru a bude po ptákách. Děkuji, politicko-zpravodajské školení je u konce.”
Marzua přehlédl dvě družsva vojáků, byli to veteráni z roty Hikmatových Psů, kteří věkem i inteligencí hrubě převyšovali standard pěších jednotek.
“Hlavní riziko je setkání s inspekcí z Asociace a také vyptávání od nižších důskojníků Soumračné perutě, kteří zasvěceni nejsou, ale podle smlouvy vás můžou buzerovat skoro tak jako já. Doufám, že budete odpovídat stejně srdečně jako při tomhle malém konverzačním cvičení. Nejlepší je tvářit se jako typický úderník s hlavou vypucovanou ardenalinem, to se každý rychle ptát přestane. Filipi, Hlousi, vaše inženýrské tituly jsou stále patrné ve vašich ksichtech!”
“Pane, vynasnažíme se, pane!” tváře dotyčných nabyly ten správný výraz vypatlaných řezníků z údernické jednotky. Marzua se málem chytil do vlastní pasti a začaly mu cukat koutky, ale nakonec se mu povedlo zachovat zupácký výraz, obvykle byla atmosféra v jednotce sice profesionální, ale málo formální, oni budou hrát tupé zelené mozky, aby se s nimi nikdo nebavil a tím se nikdo nepodřekl. Co se klanů týká, tihle pěšáci věděli v podstatě všechno.
“Mnohem lepší, opičáci. Tak konečně začneme tu instruktáž.”
***
Přesuny mnoharozměrným prostorem byly dobře zvládnuty, ale nikoli bez rizik. Onen druhý vesmír byl z hlediska lidí něco jako rozvodněná řeka. Lidstvo znalo řadu proudů, ramen a nebezpečných balvanů a mělo tam mnoho zaručených a prozkoumaných tras, ale faktem zůstávalo, že stačilo málo a rutina se změnila v katastrofu, stačila chybička v navigaci, loď sešla s osvědčeného proudu a skončila kdoví kde, případně byla zničena. A čím dál jste se nechali vystřelit, tím větší pravděpodobnost takové chybičky tam byla.
Nezvěstné lodě a bludní holanďani s mrtvými posádkami byl vzácný, ale reálný jev - odvrácená tvář kosmického cestování.
Průzkumné a vojenské stroje si mohly dovolit hodně vůči divočině toho nepochopitelného světa, měly výkonné skokové pohony, mohutné počítače a silné energetické štíty, to rizika hodně sráželo. Když Ahmed zastavil Rozražeče uprostřed ničeho mimo známé výstupní body, předvedl kousek, který běžný dopravák zkrátka bezpečně nedokázal.
Vojín od vesmírných mariňáků necestoval křižníkem nijak rád, o lůžko se často dělil na směny s dalším mužem. Jeho čas plynul v nudné rutině výcviku, pomocných prací údržby a úklidu a jediným pozitivem bývalo celkem dobré jídlo. Ovšem hypotetická letenka pro takového vojína by stála mnohem více než let exkluzivním dopravákem. Válečné stroje byly velmi nepohodlné a velmi drahé. Civilní lodě se svými levnějšími agregáty snižovaly rizika jinak, cesta se rozdělila na kratší úseky s mezivýstupy v dobře prozkoumaných systémech, které měly to, čemu se říká slabé odchozí body. To jsou místa, kde je bariéra mezi světy tenčí než jinde. Odchozí bod není vlastností přímo prostoru, ale spíše vzniká vhodnou konfigurací gravitačních vlivů, tedy vědci to tak tvrdili, dřív tvrdili, že každá hvězda má svou vícerozměrnou stopu, která vytváří odchozí body a předtím tvrdili zase něco jiného… čili nerozuměl tomu nikdo.
Psí výspa byla typickým tranzitním systémem, nebylo tam skoro nic, hvězda třídy F, dobré navigační poměry a kometární mrak. V pusté soustavě bylo pár stanic a paběrkovali tu nějací šutraři. Lodě se zde vynořily, zkontrolovaly agregáty, navigaci a okamžitě zase akcelerovaly na skokovou rychlost, kdyby se něco nepovedlo, pomoc byla v systému k dispozici, a byl relativně bezpečný, protože válečné lodě z Dóngli občas číhaly pod maskováním a pro piráty byla taková setkání dosti nezdravá.
O tomhle přemýšlela Kara Gelsonimo, kapitánka obchodní lodi Copet. Bohužel tihle konkrétní piráti si o bezpečnosti systému mysleli něco jiného, zdravím jen kypěli a žádná Dóngliská loď asi nepřiletí.
Kara ležela se svou posádkou v jídelně na břiše na zemi, hlídalo je osm mužů a žen ověšených všehochutí zbraní a vybavení, ze své pozice viděla těžké boty jednoho z nich, na kosmickou loď úplně na hovno, akorát mu v tom zasmrádnou nohy… napadlo ji zbytečně.
“Tak, paní kapitánko, půjdeme si zase popovídat.”
Vytáhli ji hrubě na nohy, samozřejmě že by vstala a šla sama, ale oni dobře věděli, jak to posílí její pocit bezmoci.
Nechápala, jakto že čekali tak blízko místa jejího výstupu. To chtělo buď obrovské štěstí, nebo opravdu podezřele dobré vybavení, například unijní detektor průniku, který ovšem aktuálně nikdo neuměl vyrobit. Platilo, že s unijními artefakty se dá často vyřešit neřešitelné, jako to dělal Ahmed Hikmat se svou prastarou diverzní lodí
Ono “upirátit” obchodní loď není snadné. To, čemu se říká typický příchozí bod, má stovky tisíc kilometrů v průměru. Lodě využívající prostředí tranzitních systémů brzy po výstupu začínají akcelerovat, takže k jejich zachycení je třeba mít opravdu hodně tahu, piráti proto napadají pomalé stroje nebo stroje letící bez tahu někam do systému. Půlkilometrový baňatý Copet byl rychlý, měl na civilní loď slušný štít, protiraketové systémy a protimeteorickou clonu schopnou vážně ohrozit většinu samodomo kraksen, jakými piráti obvykle disponují. Jenže tihle měli skutečné vojenské stíhače, po asi tříhodinové honičce je dotáhli, pár ranami ukázali, že není šance a donutili zastavit a počkat na hlavní pirátskou loď, štíhlý militarizovaný náklaďák. Bylo pozdě litovat, že na tuhle cestu nenajala dvojičku žoldnéřských stíhačů, kteří by únik asi pokryli...
Hrubé smýknutí vrátilo Karu do ponuré reality, usadili ji do židle v její vlastní kabině, co sloužila i jako kancelář, za stolem seděl jejich vůdce - středně velký, nijak výrazný, světlovlasý s obličejem jakoby stále připraveným k jízlivému šklebu.
“Tak jsme si potvrdili, že je to naprosto funkční technologie na výrobu plazmových mřížek, i když jenom těch menších,” podíval se na ni, jako by to bylo kdovíco zásadního.
“Moje ověření vyšlo stejně, máte tučnou kořist kapitáne…”
“A budu mít ještě tučnější, když řeknete, odkud to je.”
“Nevím, proto je to taky relativně levné, nemá to původ, ale nikomu to taky nechybí, někdo vázaný kartelem nejspíš tajně vypouští své přebytky na trh.”
“Chci znát jméno vašeho prostředníka.”
“Takové obchody se dělají inkognito,” Hectora Rivery z Trentie se bála zhruba stejně jako pirátského kapitána. Zatmělo se jí před očima, přišla bolest, pochopila, že dostala ránu hřbetem ruky, v ústech cítila slanost krve. Vzápětí inkasovala pěstí, až jí hlava odletěla dozadu.
“Vy nemáte na to mi lhát, jste ubohá amatérka, která si vzala moc velké sousto.”
Kara plakala a nejen bolestí, měl to být životní kšeft, litovala sebe, své lidi i ten nápad škudlit na stíhačích.
“Ušetřete si to, Karo, zkrátka jste udělala chybu a teď už ji nenapravíte…” řekl jí až nečekaně laskavě a ona mu vyzvonila úplně všechno, systém Trentia, Hectora Riveru, jména dalších lodí, popis prodávající...
Psí výspa byla docela rušný systém, když na to přišlo, ale i tak to znamenalo, že je v něm pár lodí mnoho milionů kilometrů daleko. Nebyl, kdo by Copetu pomohl, zvláště ne proti Sličnému tanečníkovi, přes kilometr dlouhé lodi, která jako obyčejný náklaďák jen vypadala.
Ahmed Hikmat často opakoval svým lidem, že je tady vždycky někdo rychlejší, nenápadnější, s větší palebnou silou… Hikmat by dával pozor, posádka Sličného tanečníka, poté co zadrželi a obsadili Copet, ten pozor dávat přestala...
Dvojice torpédovitých přepadových fregat se odmaskovala, až když byla na dostřel, a vychrlila oblak raket a stíhačů všeho druhu.
Z pohledu Kary to vypadalo, jako by velitel pirátů ztuhl, chvíli komunikoval přes implantáty, ale pak začal mluvit do obyčejného pojítka…
“Jak, nereagují… Dóngliské lodě přece neútočí bez výzvy! Vyhrožovali jste jim zabitím rukojmí?”
Po krátké prodlevě dané odpovědí druhé strany se jako by zmenšil.
“Je to na vás…” skoro hlesl ke svým lidem na Tanečníkovi.
Copet vedený pirátským pilotem dal plný tah a pokusil se uniknout  z místa střetu.
Na napůl prázdném můstku Tanečníka zavládl strach, fregaty, ač zjevně vojenské, se nechovaly zrovna jako protipirátská hlídka, nezajímalo je právo, osud přepadené posádky nebo zkonfiskování cenné lodi, měly jediný jasný úmysl, rozstřílet je na kusy.  
Sličný Tanečník nepatřil ve skutečnosti pirátům a byl mnohem více, než na co vypadal, byla to regulérní pomocná fregata - dobře vyzbrojený vojenský dopravák, ale ani tak nemohl bitevním raketonosným lodím čelit.
“...vzdáváme se, vzdáváme se!” volal senzorista do jekotu poplachů a jeho poselství odcházelo všemi kanály. Řídící jednotka zaplavovala zobrazovače rudými zprávami: ...ZBROJNÍ SYSTÉM MIMO PROVOZ - RAKETOMET 2, NARUŠENÍ INTEGRITY TRUPU - HANGÁR A….
“Vykašli se na to… už tě slyšeli a nepřestanou.”
Pilot přecvakl ovladač na “plně autonomní”, sundal řídící přilbu a z kapsy na stehně vytáhl placatku, kterou tam měl speciálně pro tyhle příležitosti. Někteří letci to tak dělali… odchod s hlavou vztyčenou, když už se nedalo nic dělat. Pilot se dlouze napil rumu z Mionshee a sledoval zkázu stroje, od svého pultu měl absolutní priority.
V hangáru se lidé rvali o přístup k těm pár strojům, co měli na palubě. Jiní se bleskově soukali do skafandrů a hrnuli s k záchranným modulům. Pár stíhačů a transportní člun se odpoutaly od Sličného tanečníka, aby padly do rány smíšené skupině nepřátelských dronů a pilotovaných stíhaček. Vyjednávání se opět nekonalo. Tohle už nebyla vojenská operace, tohle byla poprava.
Palubní inženýr se rozvzlykal, pilot usrkl voňavé pití, křik těch méně vyrovnaných mužů a žen posádky už ho vůbec nezajímal, ani otřesy a rachot výbuchů. Znovu se napil, času zjevně nebylo moc a nechtěl, aby rum přišel vniveč, snad nebude před smrtí trpět.
...SELHÁNÍ ENERGETICKÉHO ŠTÍTU...
Dvě fúzní hlavice zasáhly loď v dokanalé souhře a ze štíhlého trupu zbyly tři dvousetmetrové části, přepadové fregaty se konečně dostaly na dosah střelecké vyzbroje a jejich vrhače začaly porcovat dosud neporušné sekce trupu na malé neidentifikovatelné kusy...
***
Zadunění oznámilo výsadkový člun od jedné z neznámých fregat, útočníci nepoužili žádný spojovací uzel a přisedli kamsi na plášť obytné sekce Copeta, sami si vyberou, kudy vpadnou na palubu.
Velitel pirátů komandoval své lidi, ale bylo vidět, že moc neví, co má dělat. Kara doufala, že je raději preventivně nepostřílí, ale ne, zavřeli je v jídelně.
Bitka byla krátká a tvrdá, piráti vybavení jen lehkými pancíři to od úderníků v těžkých zbrojích schytávali rychle, navíc se další tým vojáků prořezal z obslužné sekce a obráncům vpadl do zad.
Tři piráti vběhli zpátky do jídelny. Vzápětí jeden z nich držel Karu pod krkem a do spánku jí zaryl hlaveň, byla ještě horká. Další měl jednoho z jejích techniků a poslední kontrolovala puškou zbytek lidí z Copeta
“Postřílíme celou posádku!” řvala pirátka přeskakujícím hlasem. Pak dovnitř vletěla nadílka maskovacích a šokových granátů a Kara ztratila vědomí.
“Zdravotník!” probralo ji volání. Mátožně se posbírala, pískalo jí v uších, pálily ji oči, sotva viděla. Vzduchotechnika odsávala zbytky zadýmovací směsi. Vojáci v těžkých zbrojích podobní strojům měli na stolech tři raněné lidi z její posádky, někteří shodili vražedné drapáky z pravaček, aby mohli dělat jemnou práci, kolem byla spousta krve, další hlídali u dveří a kontrolovali její méně postižené lidi. Všichni tři piráti byli mrtví, odklizení do vzdáleného kouta a s nimi tam ležel kdosi z její posádky, vbíhal další voják, praštil na zem s velkým medikitem a začal vybalovat lesklé nástroje...
Kara se na to šokovaně dívala. Její pohled se střetl s neprůhledným štítem přilby jednoho z obrněných mužů. Ten rozhodil rukama a řekl jí:
“Mrzí mě to, kurva že mě to mrzí, ale skvělé konce bez civilních ztrát jsou jen ve filmech.”
Odpotácela se stranou a zvracela…
Marzua sledoval, jak se opírá o zeď a snaží se aspoň trochu očistit.
Pro obyčejné lidi tady není místo, ty to rozemele na kaši spolehlivě… On se za obyčejného člověka nepovažoval už dlouho, ale to, co se ve vesmiru právě rozbíhalo, ho hrozilo semlít taky, všechno napovídalo, že bude válka, ne zítra nebo za půl roku, ale zato všude.
***
Z raněných zemřel jeden, takže vedlejší ztráty zůstaly na dvou lidech. Vzhledem k situaci to nebylo špatné a Psi to zvládli beze ztrát. Marzua z toho stejně neměl radost, jako z celé téhle akce, byl bojovníkem otevřené limitované války.
Loď zkontrolovali a zajmutou pětici pirátů hlídali v nějakém prázdném skládku. Ke Copetovi dorazil další člun a za chvíli do místnosti vstoupil velitel Soumračné perutě v lehce obrněném pilotním skafandru. Sundal si přilbu a odložil ji na stůl, měl oválnou netečnou tvář s očními implantáty připomínajícími kusy obsidiánu, generál Fonseka, přezdívaný někdy pan Ticho. Marzuu odkrytí tváře překvapilo, ale ze zdvořilosti k veliteli zvedl hledí, své vojáky upozornil, aby to nedělali.
“Vy nejste piráti,” pronesl generál mrazivě, kupodivu to znělo jako obvinění, jako by byly daleko horší věci, než být násilníkem a zlodějem.      
“A vy nejste protipirátská hlídka, generále Fonseko, co asi řekne Dóngli na to, že tady operujete. Možná budete překvapen, do čeho jste se zapletl.”
Dzing-dzing-dzizizing, pseudopiráti se hroutili bez hlesu k zemi a každý měl na čele malou dírku. Fonseka zarazil svou PDW zpátky do pouzdra.
“Když se nedozvím, do čeho jsem se zapletl, ušetřím si zatím zbytečná překvapení, to je nekompromisní logika věci.” Pověsti o tom, že skvělý žoldnéř je poněkud nevyzpytatelný, věru nepřeháněly.
Marzua se neubránil respektu, Fonseka začínal jako pilot a ti nutně nemají dokonalou koordinaci, jejich schopnosti se projeví až po přímém připojení na loď, tohle ale bylo nesmírně rychlé, přesné a nezapomněl zapnout tlumič a snížit výkon munice, aby nezaneřádil celou místnost, což nic neměnilo na tom, že důvod tohoto činu mu unikal.
“Generále?” připomenul Marzua, že čeká na rozkazy.
“Nesmí zbýt nic, poručíku.”
“Bohužel kladli odpor a po přestřelce nezůstal žádný materiál k identifikaci, pane.”
“Je mi ctí pracovat s tak schopnými profesionály.”
Marzua si stáhl hledí a s vizáží bojového robota bez tváře vyrazil za posádkou, zastihl je na můstku, už se dali do pořádku a nebýt pár oděrek a podlitin, vypadali by celkem normálně. “Kapitánko, co se tady stalo?”
“Já...já...nic nevím…” blekotala Kara.
“Takže vám pomohli žoldnéři, kteří se tu náhodou nachomýtli, identifikovat se odmítli, protože jsou na tajné misi a pak vás opustili. Všichni piráti padli při přestřelce, v podstatě se vypařili, to víte, takové to drahé vojenské vybavení dělá velkou paseku.”
“Ano... už je mi to jasné.”
“Máte na lodi pořádnou spalovací komoru?”
“Bohužel nemáme…”
“Sakra,” ujelo Marzuovi a promluvil přes implantát ke své jednotce.
“Pánové, budem to muset udělat v překladišti, puškama. Filipi, vypucujte lodní záznamy a hoďte to na ty druhé.” Jeho muži se okamžitě pustili do akce.
Z Copetu odlétali s Fonsekou poslední, nakonec si přece jen promluvili s kapitánkou, ale nic užitečného z toho nebylo. Nevěděli, že Kara Gelsonimo se příliš stydí, než aby jim řekla o své sdílnosti…
V kokpitu výsadkového člunu byli sami, generál si řídil osobně. Marzuu zajímalo, proč se rozhodl to úplně zasklít, nepřítel měl možná cenné informace, na jeho lodi mohlo být hodnotné vybavení, například detektor průniku. Nějak se nemohl odhodlat, pak když zacvakaly dokovací svorky a generál si sundal přilbu, dál to odkládat nešlo, tak se opatrně zeptal. Generál zachoval svůj neměnný výraz, kterému Marzua pracovně říkal “nula Kelvinů”.
“Nechceme se zaplést, poručíku, už pouhé vědomí, kdo za tím je, by změnilo naše chování a tak by na nás nakonec přišli, stejně tak vlastnictví něčeho z té lehké fregaty nebo zajatci… cokoli z toho by události ovlivnilo a pravděpodobně vedlo ke střetu s mocností, co tu loď vyslala. Proto jsem se rozhodl je zničit dokonale, to maximálně limituje dopady incidentu.”
“Eee... to je neortodoxní přístup, generále.”
Ten k němu obrátil černé díry svých očních implantátů.
“Poručíku Marzuo, s vaším plukovníkem máme společné dvě věci, říkají o nás, že jsme blázni, a oběma nám to velmi dobře funguje. Ten někdo se možná nakonec bude chtít mstít Soumračné peruti, ale budou málo rázní, nebudou si jistí, jestli konají správně. Zbytečně si znepřátelit nás, to není úplná maličkost, ani pro velmoc ne.”
“Děkuji, že jste mně trochu zasvětil do vašeho uvažování, pane,” Marzua rázně zasalutoval a odešel přes nákladový prostor člunu do hangáru.
Díky bohu, že je na naší straně. Fonseka válčil za svou prosperitu a jako žoldnéř měl zájem na omezení moci velkých států jako byl třeba Sírius nebo Dálava...
Dovlekl se do zbrojnice, kde už se činili technici a stroje, zalezl se zbrojí do dokovací jednotky a vysoukal se z ní, prohodil pár slov se zbrojířem a přesunul se do prázdných zapařených sprch, jeho muži už to stihli, teď byli na gáblíku.
“Držíme vám místo, poručíku,” vzkazoval Marzuovi do implantátů obrovitý vojín Amundsen. Tady u cizích Marzua jedl s mužstvem. Jako by bylo potřeba držet mu místo, letci z fregaty kolem nich chodili po špičkách a nikdo se s obávanými vrahouny nebavil, přesně jak si to naplánoval. Hodil na sebe lehký maskáč, vyrazil chodbami k jídelně a všichni mu až úzkostlivě vzorně salutovali, srovnal už totiž na Claymore jednu rvačku...
Dneska zvítězili, ale před tím se neznámým silám povedlo několik úspěšných přepadů, klan a Hallen tuhle obchodní válku prohrávali.
To, že se obětmi útoků staly rychlé a dobře vedené lodě, způsobilo značné obavy. Vzápětí někdo začal mezi dopravci šířit šeptandu, že takové nehody se stávají lodím, co vezou zcela určitou sortu zboží, konkrétně hi-tech vybavení do míst, kam se normálně nevozí, kde ho mocné státy potichu embargují. Což bylo přesně to, co zrovna dělal klan Bezejmenných a Hallen, aby rychle získali peníze, vyváželi hi-tech vybavení na emancipující se světy. Nebylo to nelegální, zboží nešlo nijak odlišit od běžné produkce, ale zdálo se, že zkřížili cestu některé z mocností.
Fonseka se dohodl s protektorem Bockem, že ho bude podporovat. Nepřijal žádnou misi od Hallenu, pomáhal nepřímo. Například tohle byl kontrakt od Mezihvězdné obchodní, která mu dala za úkol zjistit, co se to děje v tranzitních systémech pod vlivem Dóngli. Úředníci budou ovšem z jeho průběžné zprávy trochu rozpačití.
...Bohužel se nepodařilo zjistit, co přesně se děje v dotyčných tranzitních systémech a svými spekulacemi nebudu ctěné předsednictvo zatěžovat, Vaši analytici jistě vytvoří propracovanější teorie než já. Nicméně se mi podařilo odstranit aktuální překážky pro průlet civilních strojů a považuji za velmi pravděpodobné, že nějaký čas bude obchodní tranzit probíhat hladce. Hlídkování v oblastech pokračuje. Časová osa, seznam a popis provedených akcí je v příloze. Celou Zprávu klasifikuji jako přísně tajnou v souladu s článkem 18 Kontraktu.
Čest a sílu...
Takový typicky fonsekovský přístup.