Tak nějak se štěstím se povedlo stabilizovat mocensko politickou situaci a všichni mají konečně trochu klidu. Prostě pohoda, jakou jsme v Probuzení snad ještě neměli :-)
Teambuilding
Naším údělem je být věčnými dětmi, zřejmě aby se vyvážilo to, že vznikáme už velcí.
Sestřička Anna Akana z klanu Nomádů
Menrink měl ženy vždycky rád a ženy měly rády jeho, zjistil to, sotva se mu začaly líbit.
Silvie, jeho první milenka, byla o třicet let starší a ta léta nepromarnila. Často žertovala, že je upírka, že si odsaje pár let z jeho mladého života, ale že nebude litovat. Nelitoval, Silvie se brzy vytratila za někým, s kým si bude mít víc co říct, ale naučila ho finesy věčné lidské hry tak dokonale, že se mu citové problémy dospívání zcela vyhnuly. Nikdy nemusel ženy “lovit”, všechny jeho románky zkrátka vyplynuly, sešli se dva lidé, kteří si měli co říct, měli spolu co zažít a fyzická přitažlivost byla dokonalým doplňkem příjemně strávených dní…
Menrink nebýval neupřímný, nemusel zištně lichotit a kvůli jeho otevřenosti na něho žádná z jeho žen nevzpomínala ve zlém, i když ji třeba vztah s ním nakonec trápil. Menrink se nikdy nezamiloval, ale občas se některá zamilovala do něho, to se mu pak nelíbilo, míval pocit, že dotyčná úplně ztratila glanc a ostří, že se z ní stalo zjihlé uvzdychané něco, pak se loučil opatrně, se snahou neublížit, ale důsledně. Nyní konečně chápal, jak se cítily, jeho zamilovanost procházela akutní fází. Tohle nebyla jen sexuální přitažlivost, tohle byla fascinace. Když se probudil dřív, dokázal se klidně hodinu dívat, jak je Lili krásná, když spí, když spolu byli v divadle na největším hitu sezóny, stejně byl jeho nejsilnější zážitek pohled na smějící se Lili… Osud naštěstí stál při něm a ono růžové období neprožíval sám, takže kromě toho, že vznikl jeden paralelní vesmír se dvěma obyvateli, bylo všechno v pořádku.
****
Zastavili s autem na parkovišti, ráno bylo prázdno, členitá plocha byla vmáčknutá mezi stanice nadzemky, podzemky, základny automatických taxi, věže s přistávacími plochami a jiné instalace velkého dopravního uzlu. Vystoupili, Lili se protáhla, zachytila jeho pohled. Co je? ptala se očima, i když odpověď znala.
“Jsi nádherná.”
“Pokolikáté to dneska říkáš?”
“Teprve potřetí”
“Tak to ještě můžeš, říkáš to nejlíp ze všech, co znám.”
“Miluju tě,” políbili se.
“Chováme se jako růžová knihovna.”
“Děs, tohle nesmí nikdo vidět,” jejich smích ztišil další dlouhý polibek.
A neviděl, Olluva a Marten se vynořili zpoza rohu až za pár okmžiků. Lili naplněná láskou k celému světu vyrazila obejmout nejdřív Olluwu, ale její výraz ji okamžitě zchladil a na poslední chvíli to změnila na podání ruky z rozumné vzdálenosti. Pochopila, že jejich cukrování sice nikdo neviděl, ale slyšel, smysly měli ostré všichni podobně, Olluwa narozdíl od milenců dávala pozor a slyšené jí nějak nesedlo. Marten se obejmout nechal. Olluwa zírala na Lili, ta byla vystrojená jako školačka do krátké skládané sukně a bílé košile, vlasy si svázala do dvou culíků červenými mašlemi… příšerné, fakt příšerné, za chvíli snad vytáhne lízátko, jak může být probůh tak infantilní. Menrink jí naštěstí vstoupil do výhledu dřív, než doba zírání přesáhla společensky únosnou mez.
“Dneska se vydáme do bezstarostných časů,” podal jí ruku.
“To muselo být sakra dávno,” prohodil Marten.
“Jo, ještě před vynálezem daně z příjmu.”
Nasedli do hranatého autonomního vozu a Lili, hned potom co se uvelebila, vytáhla lízátko, Olluwa obrátila oči v sloup. V klanech se říká: co děláme, děláme dobře, a Lili s jistotou věděla, že bez lízátka by její outfit nebyl úplný…
Auto vyrazilo městským ruchem k periferii Velkého přístavu, kde město přecházelo do polí, lesíků a skleníkových farem.
Poté co se situace minimálně dočasně uklidnila, začali se věnovat klanu, to znamenalo především získat další bratříčky, že by je dokázali tvořit, o tom si zatím nemohli nechat ani snít, takže zbylo přeměňování lidí. Být klanovým bratříčkem sice na první pohled vypadá lákavě, ale po tom druhém pohledu už to tak skvělé není. Korunu tomu nasadil Olsen, když chtěl jen válečníky. Nabídka společného života s pendulem byla tak skvělá, že čtyřicet pět životem a bojem ošlehaných vazalů klanu bez velkého váhání odmítlo. S velkým váháním přijali dva.
Horal Marten Van Dienst ošlehaný větry desítek světů byl profesionální dobrodruh a žil s neuvěřitelnou lehkostí, danou tím, že dokázal přijímat věci tak, jak přicházely, v hrudi zdánlivě bezstarostného dandyho však překvapivě tlouklo čestné srdce rytíře z dávných časů.
Olluwa Kemstah, dítě ulice s ebenovou kůží, byla tvrdá jako skála, vydělávala si jako nájemná bojovnice, ale morálně nikdy neokorala, sama sebe považovala tak trochu za rónina, milovala velká gesta a vlastní smrt jí byla okázale lhostejná. Tahle rozdílná dvojka přijala výzvu k proměně vlastních duší. Menrink měl své pochyby o moudrosti takového kroku, sbírka ošklivostí, strachů a vin, které se na něho vyvalily po přeměně, ho málem zabila, ale byli svéprávní... S Lili oba odvážlivce brali, jako by už byli “jejich”, a kromě výukových programů na výchovu nových válečníků se s nimi snažili přátelit, jenže úplně vzájemné to nebylo. Lili tentokrát vymyslela výlet do hor s piknikem, přece musí najít prostředí, kde se spolu budou cítit dobře.
Dojeli na omšelé sportovní letiště. Vládla tady atmosféra tak odlišná od civilních i vojenských letišť i kosmodromů, ruch byl jen sporadický, stroje odlétaly a přilétaly v nepravidelných intervalech, lidé korzovali kolem odstavených letadel, zjevně se jich hodně navzájem znalo, někteří se rýpali ve svých miláčcích, většinou sami, málokomu pomáhal nějaký servisní robot či miniwalker. Stříbřitá šeď typická pro pracovní letouny či střízlivé zbarvení komerčních dopravců tu byly vzácné, vládly pestrobarevné vzory, nebo zdánlivě vojenské kamufláže, které ale byly příliš kontrastní a jasné, než aby klamaly oko, byly to efektní vzpomínky na válečné stroje různých epoch.
“Místo mého mládí,” okomentoval to Menrink.
Najeli si k jednomu z hangárů a s taškami v rukou prošli pootevřenými vraty dovnitř, dýchl na ně chlad, vůně mazadel a trysek namáhaných žárem. V mírném příšeří stály desítky strojů, museli projít úplně dozadu, Menrink už moc nelétal a tak ho postupně vypíchali až na to nejméně atraktivní místo. Lajka se krčila pod masivními servisními stolicemi, zásobníky paliv a reaktivních hmot, bloky na testy motorů a údržbu reaktorů a horami vybavení patřícími jednotlivým letcům.
Čekal tam muž v pracovní kombinéze, neurčitého věku mezi mládím a stářím, s usměvavýma očima, ve kterých se odážely nebeské dálky, jeden z mechaniků a správců klubu, znali se s Menrinkem ještě z dob, kdy byl atmosférický sportovní letec.
“Ahoj Andreji,” ostatní se k pozdravu přidali.
“Ahoj, všichni, to je dost, že ses ukázal, ještě chvíli a Lajku budeš muset vysekat z podlahy, mám pocit, že začíná zapouštět první kořínky.”
“Měl jsem moc práce.”
“To jsem slyšel, dokonce tady byl exekutor oblepit ti Lajku takovýma těma srandovníma páskama a pečetěma. Měl malou nehodu, když ho Hans ofoukl z trysky svojí zed em šedesátky, klouzal se deset metrů po betonu, debil. Ale bohužel, víc než tuhle zlomyslnost jsme udělat nemohli.”
“Naštěstí všechno dobře dopadlo.”
“My ti věřili, jsi sice cvok, ale žádný terorista.”
“Díky, vzhledem k tomu, co se stalo, tomu já sám moc nevěřím.”
Andrej vycítil, že téma je pro Menrinka dost nepříjemné, tak raději nechal osobní záležitosti plavat.
“Takže Lajka je zkontrolovaná a připravená na svůj první výlet pod dvou letech sladkého tlení, reaktor je aktivní, reaktivní hmotu jsem nenakládal. A pozor, jako prominentovi klubu jsem ti vyleštil překryt. Dobrý let a stav se za náma, až se vrátíte, představíš nám svoje přátele.”
Oba muži se rozloučili a Mernink se přidal k ostatním, kteří obcházeli letoun. Lajka na ně působila zvláštně. Většinou znali masivní užitková letadla nebo válečné stroje, které vypadaly jako reklama na nezničitelnost. Pětadvacetimetrová aerodynamická Lajka s tupými širokými křídly a dlouhou, na konci rozšířenou přídí s průhlednou kabinou vypadala elegantně, ale křehce.
“Nic ve zlém, Menrinku, ale působí na mě dost hračičkoidně.”
Olluwa vylezla na schůdky a nedůvěřivě klepala na bublinu překrytu kabiny - to byla asi ta největší odlišnost, lidé byli zvyklí být odděleni od okolí bytelným trupem a pohled na okolí si zprostředkovávat pomocí vnějších kamer, které byly tak dokonalé, že se vlastně nedal poznat rozdíl, oken bylo málo nebo žádná, jakýkoli průhledný materiál narušoval odolnost trupu a prostoru pro posádku, takhle bohatě prosklené bývaly jen lehké pomalé stroje, a tohle byl speciál schopný se dostat do vesmíru. Navíc létání pro zábavu se na Maurenu nenosilo a konkrétně Olluwa nikdy sportovní letadlo neviděla.
“Nebuď fajnovka, lidský rod absolvoval tři světové války ve slabších kabinách, nebo dokonce bez nich. Nakládáme, odlet.” Uložili věci do nákladového prostoru za kabinou, Mernink odklopil překryt, zalezl dovnitř a zahájil instruktáž na použití vystřelovací sedačky. Potom co je Menrink upozornil, že s možností havárie a katapultáže se počítá zcela vážně, Olluwina mrzutost začala být zjevná. Lili letadlo nekomentovala nijak a strachovala se, jestli mají dost jídla. Zato Marten ožil: “To není ani tak letadlo jako spíš sportovní náčiní, co?”
“Neříkej, že jsi neslyšel o Halenském atmosférickém létání?” trochu překvapeně se ozval Menrink
“Nějak mi to zatím uniklo.”
“Je to tu stejně populární jako třeba gladiátoři na Maurenu. Spousta disciplín, akrobacie, cvičné souboje, průlety kaňony a horami, závody kolem pylonů… nesleduješ televizi?”
“Nebyl čas, tvůj miláček, Olsen, Hikmat a různí vojáci nás honí jak nadmuté kozy,” zavrčel Marten hraném hněvu, a s roustoucím zájmem pokukoval po letadle.
Konečně byli připásaní v sedačkách a tiše rolovali z hangáru, v kabině byly tři dvojice sedadel za sebou a Marten byl trochu zklamaný, že neviděl, co pětibodové pásy udělaly s Lilinou sukýnkou.
Olluwa mezerou mezi předními sedačkami pokukovala po spartánsky vybavené palubní desce, kromě klasických budíků tam bylo jen po jednom průhledovém displeji před každým pilotním postem, vypadalo to jako z muzea, Menrink třímal v pravačce ohmataný víceosý knipl a levou ruku měl položenou na ovladači tahu. “Neříkej, že ty, takové eso, tu věc řídíš ručně?“
“Jiné řízení to nemá, je to sportovní letadlo, všechno je pod přímou kontrolou pilota, není v tom žádná elektronika chytřejší než kalkulačka.”
Olluwa se raději přestala ptát.
Dorolovali na začátek dráhy, s postupně zvyšujícím se zvukem najely turbokompresory.
“Pohonné soustrojí od Steiner Werks, dramatický zvuk s rozumnou hlučností.” Krátce přidal tah, letadlo syrově zaječelo, a jak byli na brzdách, tlumiče přední podvozkové nohy prosedly nadoraz. Pak se ukázalo, že mají vlastně po dvou párech křídel, právě se odlepila od sebe a rozevřela, zepředu teď vypadala jako písmeno X.
“Zdvojené nosné plochy pro vysoký vztlak v nízkých rychlostech.”
“Ty vole, X - wing,” hvízdnul Marten.
“Neříkej, že znáš Hvězdné války.”
“Společně se Stíhači z Hesperidy moje nejoblíbenější historická fantastika.”
“Chlapi a jejich hračky…” Snažila se Lili neúspěšně zvednout náladu Olluwě, zatímco oba hračičkové se začínali tvářit vyloženě šťastně.
Vyrazili po ranveji, hladce zrychlili, jemně se odlepili od betonu a stoupali. Zrovna když se Marten začal sám sebe ptát, kde je ten adrenalin, ozvalo se zezadu mohutné basové dunění. Už neletěli na studeném proudu stlačeného vzduchu, ale na dýze žhavého ionizovaného plynu.
“Generátory plazmy a trysky jsem dělal sám, aby měly ten správný projev.”
Lajka vyrazila kolmo jako raketa, přetížení je vmáčklo do sedaček, ale nijak nepříjemně. A najednou jako kouzlem se atmosféra v kabině změnila. Lajka zkrátka dostala všechny včetně mrzuté Olluwy. Majestátné dunění podbarvené syrovým jekotem turbokompresorů, lehounké chvění, které jasně dávalo najevo, že někde za nimi pracuje mohutná síla. Vzdušný živel oddělený tenkým průhledným překrytem, vjem prostoru tolik jiný než přímé připojení a projekce a přece intenzivní a krásný.
Mernink je pomalu otáčel kolem podélné osy. Země se rychle vzdalovala a krajina defilovala před nimi jako nekonečné panorama. Srovnali se a zamířili k horám, Menrink nasadil tón turistického průvodce: “Začínáme exkurzi po místních pozoruhodnostech. Epimondy, sedmé nejvyšší pohoří planety, v centrálním masivu zleva doprava Snop, Aneta a Ďáblova jehla zvaná též Lamač, od té doby, co je na ni lezení povoleno pouze s padákem, ubylo mrtvých, zato přibyla spousta lidí se zlomenýma nohama, dole teče Mósanta, spousta ryb a několik zvláštních variet, zvláště hallenský dvojocasý pstruh je nezvyklý, důvod vám ukážu.”
Postavil letadlo na křídlo, šel dolů a brzy sledovali tok divoké horské řeky, až dorazili k velké nepřirozeně kulaté vodní ploše.
“Atomové jezero, zásadní historické místo Hallenu. Během Nástupnických válek tu bojovali unionisté proti nacionalistům a generál Gideon Behaile na vlastní pěst ukradl a poslal na soustředění unionistických pozemních jednotek termonukleárku. Hallenší nacionalisté ho museli okamžitě degradovat a odsoudit na doživotí, aby se vyhnuli válce s prounionistickými světy, což nic nezměnilo na tom, že díky tomu atomovému útoku nacionalistié vyhráli. Nebyl milovanější vězeň jak on, je to náš národní hrdina.”
“Ty, nekecáš nám trochu s těmi pstruhy?”
“Kecám, dva ocasy měli před výbuchem, teď mají čtyři, ale kdybych vám to řekl rovnou neuvěříte mi.” Marten si udělal mentální poznámku, že si na ty pstruhy bude muset udělat rešerši.
Přidali a řítili se proti mohutné skalní stěně, ze které splývaly bílé stuhy vodopádů, všichni čekali, že to Menrink na poslední chvíli zvedne, a lekli se, když se tak nestalo, místo toho stroj letící po křídle duněl úzkou škvírou mezi skalami, v klamavé členité stěně byla vidět, až když do ní vlétli.
“Blbe,” ozvala se Lili, která se jako jediná lekla jen trochu, protože si cesty všimla s přestihem.
“Lichotíš mu, Lili.”
“Křičící soutěska. Pro klaustrofobiky nevhodná.”
“Příště se prosím pochlub dopředu, ano?” Ani Olluwa trik neocenila a vrátila se jí zase její mrzutost.
Produněli za hřeben a otevřelo se nádherné údolí s jezerem, tentokrát neatomovým. Z lesů nad jezerem vyrůstala Aneta s rozeklanou žulovou korunou, kdo se podíval kolem, lehce pochopil, proč na Hallenu vlastenectví tak frčí.
Menrink bez cavyků nalétl na silnici a sedl přímo do řídkého provozu, podle reakcí lidí v autech nebylo nic zvláštního na tom, že se z protisměru vynoří letadlo a vy podjedete pod jeho křídlem, vysoký tón morotů ztichl, křídla se složila nahoru a hbitá vládkyně vzduchu se proměnila v pomalý neohrabaný kamion, naštěstí hned zabočili na parkoviště. Ještě nevystoupili všichni, když se ozvalo: “Hračička Dorsey a jeho Lajka, to není možné!”
Přihrnuly se k němu dvě rodiny, co tu byly na výletě. Muži a kupodivu i ženy se s ním chtěli vyfotografovat u Lajky.
“Veterána potěší, že fanoušci nezapomněli, díky.”
“Jste náš nejoblíbenější pilot z celého mistrovství.”
“Dovolím si připomenout, že jsem ho nikdy nevyhrál.”
“Možná, ale s váma to byla vždycky ta největší zábava, ostatní to brali strašně vážně, léta to byla nuda, až poslední dobou tomu Cook a Laird zase vrátili šťávu.” Menrink se rozloučil s fandy a konečně mohli vyrazit dolinou mezi borovicemi a velkými balvany do blízkého sedla.
“Ty jsi byl asi docela eso…” položil Marten otázku bez otázky.
“Šlo mi to, pravidlelně jsem se pohyboval v první desítce a prvních patnáct, dvacet pilotů jsou v podstatě lokání celebrity. Ale já jsem byl hlavně vidět, ze všech nejvíc jsem blbnul a šaškoval, podnikal potrhlé exhibice, létal na nezvyklá místa, plnil první stránky bulváru a lidé to měli rádi.”
“A co že jsi toho nechal? Zbrojovka?”
“To sice taky, ale hlavně jsme se jednou vsadili s prvním pilotem v žebříčku, kdo rychleji proletí kaňony na měsíci Texas, počasí nebylo dobré a Taylor se tam rozsekal na hadry, nezbylo z něho vůbec nic. Začali se v tom rýpat a simulace ukázaly, že Taylor na ten let vlastně neměl, ale z ješitnosti riskoval, zatímco já jsem na to měl s rezervou. Nikdy by mě to nenapadlo, vždyť v závodech nade mnou skoro vždycky vyhrával, jenže pak jsem se dozvěděl, že trénoval desetkrát víc než já. Prý jsem měl poznat, že to nezvládne, když jsem ho v cvičných vzdušných soubojích porážel, prý jsem ho neměl hecovat. Úplně jsem se rozhádal s ostatními závodníky, tak jsem to zabalil, ale fandové zůstali při mně.”
****
Vystoupali těsně pod sedlo, dál už začínala suťoviště, na posledním zeleném plácku se skrývalo posezení, dřevěné lavice a stůl mezi jehličnany pokroucenými od horského počasí, na hrubou desku vyskládali spoustu jídla a pustili se do něho, hlavně Lili.
Martena ujišťovali, že klan žije skoro stejně jako lidé, že jejich světy vypadaly skoro stejně jako lidské. Právě se díval na obávanou Lili Ardat, jak ochutnává různé sýry, spokojeně se kochá okolím a nastavuje tvář slunečním paprskům… už se to nedalo říct nějak lépe, jenže Marten tomu stejně v srdci nevěřil, nedokázal přijmout, že pořádají banální klanový piknik, ne po Maurenu, po všech těch hrůzách, po dnech strávených intenzivním výcvikem…
A není to od nich žádná strojenost, oni jsou na pohodovém výletě, a pokud je tu někdo v křeči, jsem to já.
A jako by tušili, o čem přemýšlí, Menrink s Lili se na sebe usmáli a políbili se na rty - u milenecké dvojice v kruhu přátel nic pohoršujícího, ale pro Olluwu to byla poslední kapka, nedokázala se porovnat s tím, že vidí dva ideály zničující síly takhle.
“Chováte se tak přeslazeně, že z vás snad dostanu cukrovku, co to s vámi je?”
“Máme se rádi,” odvětila Lili, narozdíl od Olluwy v dobrém rozmaru.
“To se ze mě stane taky takový sentimentální trouba, až ta změna doběhne do konce?”
“Určitě tě to zjemní, až budeme sestřičky, budeš se chodit pomazlit každý den, protože teď se dost zanedbáváš,” škádlila ji Lili, a nebylo to dobře, protože se trefila přesně do jejích obav.
“Já se nechystám stát sluníčkovým idiotem.” Olluwa se cítila podvedená, dostala pocit, že se na ni chystá něco jiného, než bylo slíbené, zvedla se, že půjde pryč , Lili jí chytila za ruku: “Jsi mezi svými, tady nemusíš dbát na image a dělat nezranitelnou.”
“Pusť mně, budu tady kousek,” vytrhla se jí a nasupeně odkráčela.
“Tak to se nepovedlo,” rozhodila Lili rukama a dál se věnovala prostřenému stolu. Marten nechal Olluwu plavat a přidal se k hostině, všechno bylo opravdu dobré a z nějakého důvodu se nešetřilo masem.
Lili se o Menrinka vysloveně kočičím způsobem otřela hlavou. Pochopil, natáhl se pro vzdálený kousek syrové ryby a podal jí ho. Snědla ho bez omáčky a políbila Menrinka na tvář.
Do druhdy banálního pohybu vložila spoustu vláčné energie.
Martena příjemně zamrazilo, když si představil, že takový polibek dostává sám. Současně ho nějak znervózňoval zvláštní způsob, jakým tu rybu snědla, soustředěně maso sledovala a pak ho Menrinkovi mžikově vytrhla zuby z ruky, půsosobilo to zlověstně, evokovala mu šelmy, které pozoroval na cestách, představil si ji, jak rve krvavé maso z kostí… říkával, že k sobě potřebuje pořádnou dračici, ale tohle by bylo už moc.
Menrink ji pohladil na šíji, trochu zaklonila hlavu a pohled se jí rozostřil.
“Ne že se zavřete do soukromé bubliny, Olluwka sice trucuje, ale mě se nezbavíte.”
“Můžeš se posadit z druhé strany,” Lili přepečlivě smetala neviditelná smítka z lavice a usmívala se na něho v radostném očekávání.
“To bych na tebe neměl tak pěkný výhled.” Zatřepetala řasami v parodii na naivní koketu, Marten žertík ocenil úsměvem. Ukázal směrem k jejich společnici, seděla o kus dál na plochém balvanu a ostentativně se dívala do kraje.
“Olluwa od vstupu do klanu čekala další postup na cestě k dokonalé bojovnici. Začínala úplně na dně a rvala se o každý kousek místa na slunci, chce být nedotknutelná, nezasažitelná a ten zážitek se zajetím u Vnitřní to ještě posílil. A teď jí začíná docházet, že ledová královna asi nebude klanový ideál, je zmatená, bojí se, co bude.”
Menrink pokrčil rameny: “Ono to lidi vlastně až tak nemění, jen je to dělá, čím jsou. A dokonalá bojovnice se z ní stát může, jako je tady Lili.”
Jmenovaná objala Menrinka kolem pasu a podívala se na Martena: “Neboj, není to tak tragické, jak to vypadá, máme na své postižení náhled.”
Marten se smál, neměl rád přehnané výlevy na veřejnosti, ale ti dva byli docela roztomilí.
Já bych se na Menrinkově místě nechoval jinak.
Než se Marten rozhodl vstoupit do klanu, poprosil o radu Hikmata, ten mu popsal nejen moc, ale i bolest, které může získat. Sám vlastně Martenovi nic nedoporučil, jen řekl, co o tom ví.
Menrinkův příběh změny v klanového bratříčka se jevil jako šňůra šílenství, sestávající převážně z epizod vražedné posedlosti a boje o vlastní identitu.
Co všechno se Menrinkovi stalo na Maurenu? zeptal se žoldnéře, když se loučili.
Musíš se zeptat jeho, já ti jen řeknu, že ta mise byla strašná. Když bylo pro Hikmata něco zajímavé nebo dobrodružné, byl to nervydrásající horor, a teď něco označil jako strašné.
A ještě něco, on vlastně žádné živé vazaly nepotřeboval, mohl si vás prostě vzít…
“A co ty, Martene, čekáš od vstupu do klanu?” zajímala se Lili, o Martenově přijetí rozhodl Olsen s Menrinkem.
“Návrat klanů je podle mě největší dobrodružství naší doby, chci být u toho, na správné straně.”
“Sám jsem nakoupil takový příděl dobrodružství, že už bych klidně mohl až do smrti jen chodit do kanclu a večery trávit u televize,” smál se Menrink. Marten viděl v jeho tváři pár stínů. Cesta od extravagantního byznysmena ke spálené bytosti z Vultury a zase zpátky asi nebyla zrovna snadná.
“Vydržel bys přesně týden, Menrinku,” dloubla ho Lili do žeber.
“Lili, co bude, až tohle skončí, co budeme dělat?” Marten se zatím v myšlenkách za vzestup klanu nedostal.
“Vybudujeme si zemi, svoje místo ve vesmíru.”
“A co, až bude všechno dobudované?”
“Pak nastane to, o čem se říká, že neexistuje, utopie.”
“Utopie není, vždycky se něco zvrhne.”
“Tak dobře, úplná utopie to není, ale skoro, a nezvrhne se, v klanech nejsou lidé.”
“To teda k lidem nezní moc laskavě.”
“To není nic ve zlém, zkrátka jsme tak stvoření.“
“A co tam v té utopii budeme dělat?”
“Co tě napadne, třeba péct housky, ale musí být dobré, abys dělal čest svému klanu.”
Marten se usmál, ale úplně nevěděl, kam míří. Lili trochu zvážněla.
“Klan je společnost, která si užívá života, poznání a tvoří hezké a zajímavé věci, nic víc, nic míň. A dobývá vesmír, ve smyslu jeho kolonizace, ne pobíjení jiných národů.”
Martenovi to znělo dobře. Ještě chvíli si povídali, pak je Marten opustil s tím, že půjde vylézt na skalní stěnu poblíž. Výstup ho příjemně rozpumpoval. Když si v ledové vodě umýval ruce unavené od žuly, uviděl zvláštní věc, v potoce se točil vodní mlýnek a na břehu stála kamenná chatička jako pro panenky, před ní odpočíval na lavičce horský trol zhotovený ze dřeva, trávy a mechu, řezba obličeje byla jednoduchá, ale perfektní. Jak se to dalo stihnout tak rychle, srdečně nechápal. Jsem prostě hravá, řekla mu jednou Lili svým svůdným hlasem, myslel si, že flirtuje a ono se to vztahuje na všechno…
Pod svahem vedly Olluwa a Lili jakýsi zvláštní cvičný souboj podobný spíš tanci, Menrink přihlížel rozvalený v trávě. Martenovi chvíli trvalo, než pochopil, o co jde, na začátku se zlehka zaklesly předloktími, chvíli se rytmicky přetlačovaly tam a zpátky, tím se stanovilo tempo, v němž se prováděly všechny akce, a pak začaly naznačené útoky, šlo o techniku. Usmál se, bylo jasné, že když jde o boj, Olluwa nevydrží trucovat. Lili zrovna našla slabé místo v rovnováze své protivnice, zlehounka zatlačila a Olluwa si zcela nedůstojně sedla na zadek. V dalším kole Lili nějak proplula jejím krytem a chytila ji do složitého chvatu, podržela ji o něco déle, než bylo nutné, aby jí dala pocítit svou fyzickou blízkost. Marten si už stačil všimnout, že na první pohled poněkud démonická sestřička dotek vyhledává, mezi lidmi se krotí, ale v klanu to zjevně chodí jinak.
Ouvej, Olluwa ještě neví, že je v klanu. A taky že ano, vyškubla se: “Co blbneš, jsme snad nějaké lesby?!” Marten byl instruktor a průvodce, organizace, tišení hádek, zvládání lidí, kteří se sesypali pod tlakem extrémní situace… to všechno byla jeho práce. Udivovalo ho, že oba členové klanu na tyhle principy náhle kašlou, ačkoli Menrink řídí zbrojovku a Lili úspěšně velí rotě všehoschopných hovad. Přemýšlel o tom, postupně si skládal, jak ho Lili vždycky nadšeně objímá, jak je Menrink naprosto otevřený a občas se s výrazem truchlícího pozůstalého ptá, jestli je všechno v pořádku.
Lili je nadšená, že se ke klanu někdo přidal, Menrink má obavy, aby nám konverze neublížila, už nás berou za své, a proto se k nám nechovají jako ke svým podřízeným nebo klientům, mají pocit, že by to nebylo správné.
Šel za nimi a dostal za to drtivý klepec v pomalém sparingu od všech tří. Zkrátka obyčejný klanový výlet.
Let zpátky poskytl štědrou porci adrenalinu, protože řízení si půjčila Lili, chvíli jí sice trvalo, než vůbec dokázala letět rovně, ale pak začala předvádět vysokou akrobacii. Že strávila řadu hodin se simulací Lajky, na sebe práskla až po přistání.
****
Menrink nemohl zklamat Andreje a své přátele, takže navštívili aeroklubový bar. Po představování a silně upraveném příběhu o válce na Maurenu a o Vultuře se rozhovor zvolna přesunul na současnou akrobatickou scénu, Menrinka to úplně pohltilo.
Lili se nějak odpoutala od bandy pilotů, co se hodlali “obětovat”, aby se snad náhodou nenudila, a přisedla si k zamklé černé bojovnici: “Olluwo, omlouvám se, jestli jsem dělala něco, co je ti nepříjemné, ale chci, abys věděla, že k nám patříš, že mi na tobě záleží.”
“Lili, já nemám touhu po jakýchkoli důvěrostech.”
“Tak proč se hrneš ke kolektivní rase?” zeptala se mírně.
“A proč jsi mi neřekla, že to dělá z lidí sentimentální idioty, neřekla jsi mi všechno, co?!”
Lili vypadala spíš překvapeně, než že by chtěla do střetu, a Marten toho využil.
“Kemsto, pojď na panáka,” odtáhl Olluwu k baru a objednal dvakrát whisku.
“Co tě žere?” vyčetl jí, “dobře, Lili je někdy divná, ale vždyť je přes tisíc let stará a jiná rasa. Nevidíš, že se snaží, že nás má ráda?”
“Klidně ať mě z toho vynechá.”
“Kemsto, klany jsou jednota, bratrství, čest, vášeň a láska.”
“Běž s tím do háje...”
“Kemsto, víš jaký já z tebe mám pocit?”
“Jaký?” V jejím tónu zněla neotřesitelná jistota, že ať už Marten řekne cokoli, bude to pitomost.
“Myslela sis, že to motto jsou jen takové kecíky. Teď zjišťuješ, že ne, a to poslední tě trochu děsí.”
Chvíli se přetlačovali očima, pak Marten usoudil, že moudřejší ustoupí, a odvrátil pohled, Olluwa začala zkoumat led ve své sklenici a nic neříkala. Marten mlčel s ní, taky nemohl říct, že se neobává toho, jak to nakonec bude.
