LXVIII: Být jako Šaolin

Ve vesmíru zuří obchodní válka a nevede se za jednacími stoly, napětí roste.

Být jako Šaolin

Je jen málo lepších stimulů pro ekonomiku než krátká a rázně vedená limitovaná válka.
generál Alexej Sokolov

Psí výspa byl pustý systém, ale živobytí poskytnout dokázal, komety dávaly vodu, oxid uhličitý, čpavek, methan, kovy… nebylo to ani na zbohatnutí, ale ani na nějaké živoření.
Místní svérázná komunita žila v prostoru, jejich harvestery brázdily kometární mračno, jejich hutě dokázaly vykovat díly pro jednoduché stanice, vesmírné farmy, továrny... Noha řady šutrařů se nedotkla planetárního povrchu po několik generací a jejich nemajetnost, tvrdost a znalost života v kosmu z nich dělaly kořist příliš hubenou a tuhou, než aby se vyplatilo je někomu přepadat. Občasná přítomnost kosmických sil z Dóngli navíc působila jako obstojný repelent na podloudné živly.
Zkáza Sličného tanečníka místním neunikla, konečně zajišťovali záchrannou službu. Teď sice nebylo zachraňovat koho, stejně ale za pár dní jejich záplatované lodě brázdily oblak trosek.
Jednou z nich byla i Arcilla, malý vesmírný tahač. Z dvacetimetrového krychlovitého velitelského modulu vybíhala dvě ramena, na jejichž koncích byly padesátimetrové válce motorů, na ramena a za velitelský modul se pak věšel náklad. Můstek bylo třeskuté low tech, kdybyste tvrdili, že tohle je raketoplán Atlantis, každý vám to sežere - mechanická tlačítka a přepínače, svítící segmentové displeje, ručičky měřidel… Arcilla měla dokonce něco tak nevídaného jako okénka na můstku a pilot třímající jednoduchý knipl měl před sebou okulár navigačního teleskopu. Volná místa na pultech byla polepená volacími znaky radiomajáků a obrazy a směry lokálních souhvězdí. Pilot bombardéru z Vietnamské války by se tady zapracoval za pár dní.
Morhkli, pilot a kapitán v jedné osobě právě teleskopem sledoval poziční záblesková světla svých lidí, co na tryskových skůtrech naháněli trosky na pozadí černého sametu posetého myriádami hvězd.
Referovali další nález: “Jsme na místě, zase je to prostě spečený kus, dobrých tři sta tun šrotu, ale to je tak všechno.”
Kapitán zavrčel “Jaký to má kurva smysl? Neměli čas je zajmout, ale měli čas je takhle dokonale vygumovat?”
Všichni šutraři byli rozčarovaní, i zničená loď této třídy by měla představovat malý poklad, části elektroniky, některé agregáty, náklad… ale nic takového se nekonalo, jen další a další roztavený kov, zničený stroj mohl mít kilometr a oni nacházeli kusy o velikosti metrů. Zachovalé části pláště a vnitřní konstrukce byly bytelné, nebyla to sice bitevní loď, ale obyčejný náklaďák také ne, musel mít velkou cenu.
Druhým člověkem na můstku byl dědek Husajn na postu spojaře, což tu tradičně zastávali lidé příliš staří na manuální práci, to současně znamenalo značné životní zkušenosti: “Asi vysoká hra, byli tak bohatí, že je prostě ta loď nezajímala, ale nechtěli, aby se dalo poznat, kdo a proti komu.” Na tom postřehu ledacos bylo.
“Mrtvola, ber ji, Benny,” zachrchlalo z reproduktorů, jak se spolu bavili muži venku, “hehe, houby mrtvola, to je bitevní zbroj, těžká, tak a teď už se nám výlet vyplatil.”
Dědek Husajn konstatoval: “Tohle nebyli žádní příštipkáři.” Těžké zbroje oddělovaly profíky od amatérů, k jejich provozování bylo potřeba drahé zázemí a odborníci.
“Chlapi, a tohle je už opravdický vytuhlík.”
“Vypadá dost neduživě, vakuum má asi nízký obsah vitamínů.”
“Je ze Síria.”
“Se ti legitmoval, vole?”
“Jasně a už vyplnil imigrační formulář, blbe... Má na ruce náramek sirianské větve Církve osvobození.”
“Hele ta zbroj je taky ze Síria.”
“Jestli fakt byli odtamtud, tak ten, kdo je rozstřílel, udělal dobrou věc.”
“Tak, zmetky ze Síria tady nikdo nechce.”
Pohřební řeč za posádku Tanečníka by přece jen mohla být aspoň trochu vlídnější, ale život je pes, což na Psí výspě věděli všichni.
Nicméně ona těžká zbroj a pár dalších předmětů nebylo jediné, co zůstalo z Tanečníka funkční. Šestimetrový kulovitý dron vyletěl z výmetnice automaticky těsně před zkázou lodi. Byl jeden ze tří, ale jako jediný unikl Fonsekovým fregatám. Několik dní jen tak driftoval a když autonomní mozek usoudil, že je klid, motor se sníženou zjistitelností se rozzářil a stroj pokračoval v misi tam, kde Tanečník skončil, stopa byla horká, dron nesl cenné informace a svědectví.
***
Soustava Trentia byla víc známá pod neoficiálním názvem Pašerákova hvězda. Regulérní stát, člen Spojených planet, jenže tady byli poctiví obchodníci stejně vzácní jako fialky na oběžné dráze. Systém, kde se černé zboží měnilo v čisté a naopak. Mocnosti to tolerovaly, protože někde černý obchod bujet prostě musí, tak proč ne aspoň trochu v mezích. A navíc politici měli kde své šedé peníze piglovat do vysokého lesku. Jen pokročilé zbraně se tady téměř sehnat nedaly, jinak by Mezihvězdná žoldnéřská udělala takovou obchodní inspekci, že by radioaktivita opadla nejdřív za sto let.
A když se na šmelinářském světě něčemu říká Volná zóna, tak to už je něco. Byl tady zřejmě největší obrat na hlavu a nejkratší průměrná délka života ve známém vesmíru. Ale když jste přiletěli jako turista, viděli jste jen vyprahlé údolí rozpálené sluncem, živé souměstí z nízkých budov s plochými střechami, velký kosmodrom a spoustu skladů. A na severovýchodním svahu zářila čtvrť bohatých plná nádherných bělostných budov a sytě zelených zahrad - oáza v polopouštní krajině.
Mezi vilami byla tou nejskvělejší kruhová stavba s vysokou bílou střechou připomínjící poupě, spíš palác než dům. Prosklená přízemní hala vypadala jako výkladní skříň do světa bohatých, uvnitř byl navzdory venkovnímu žáru příjemný přirozený chládek. Elegantní Hispánec s ulízanými vlasy seděl za předimenzovaným pracovním stolem z leštěného maurenského dubu - Hector Rivera byl špičkou mezi místním zprostředkovateli, teď se díval na postavu zahalenou do spousty zřasené látky v barvě opadaného listí, bylo to něco mezi mnišskou řízou a šaty z kdovíjakého konzervativního buranova, jako by chtěla zakrýt i sebemenší náznaky své sexuality, celé to bylo podtrženo omšelou látkovou brašnou, ze které lezly nitě, žebračka jako z knížky. Jenže s tímhle vším kontrastovala pohledná tvář, nevyzývavé, ale zato dokonalé líčení a blonďaté vlasy pečlivě naaranžované do zdánlivě rozháraného účesu. Nenapadal ho svět, který by fandil takovému outfitu. Říkala o sobě, že je nezávislá obchodnice, poprvé přilétla před pár měsíci v těžkém náklaďáku a svým ostýchavým způsobem začala nabízet špičkové  zboží za dobré ceny - slitiny, výrobní technologiie, astroniku… zboží, které bylo sice legální, ale politicky citlivé, pokud jste nebyli na pozitivním listu, dodavatel se s vámi prostě nedohodl, ale ona potichu prodávala každému. Registraci měla v prdeli vesmíru - Hliněnce, jako spousta nezávislých dopravců, všechno dělala sama se stroji, to bývá většinou recept, jak prodělat, ale u ní to asi neplatilo, vůbec nebylo jasné, kdo a jestli vůbec někdo za ní stojí, a drsným světem Volné zóny proplouvala s divnou samozřejmostí, mezi místními kšeftaři se pro ni ujala přezdívka Mniška.
“Pořád je tady otázka původu toho zboží.” Říkal jí znovu a tvářil se, jako by s tím všechno stálo a padalo, chtěl ji znejistět, chtěl zjistit původ a ještě více srazit cenu.
“Kdyby tady ta otázka nebyla, nejednáme spolu, ale inzeruji veřejně.” Jeho nátlak nefungoval, ve spojení s ní obecně hodně věcí nefungovalo. Přesto si povzdechl a zatvářil se, jako by naslouchal vzdorovitému děcku: “Ani já nedokážu zázraky.”
“Ty po vás taky nechci, odběratele máte, takže už jen najdeme cenu, která bude oběma vyhovovat.”
“S tím odběratelem se mýlíte, vezmu si to na sklad, proto budete muset jít dolů o dvacet procent, vůbec to není taková atrakce, za jakou to vydáváte.” Sakra, ona ví, že jsem se dohodl z Kadarakem! letělo mu hlavou.
Mniška se zatvářila přehnaně vděčně: “No až se mi z vaší dobroty vrazily slzy do očí, ale já taky umím skladovat zboží, na to nepotřebuji vás, nabízím slevu pět procent jako laskavost za rychlé jednání, anebo letím prodávat jinam.”
Nevěděla to, ale právě si podepsala ortel, protože Rivera dostal druhou nabídku, byl dokonalý obchodník a výnos z jejího zboží s pětiprocentní slevou byl menší než výnos z ní samotné, někdo měl totiž o Mnišku veliký zájem. Znovu se zamyslel nad riziky, podle skenu u sebe neměla zbraně a i když byla mírně vylepšená, s holýma rukama tady moc nepořídí. Významně se podíval na svého muže, který posedával v křesle na druhé straně honosné haly.
“Dones mi prosím pití, Lidelle.” Mnišce nic nenabídl, už před tím nic nechtěla, ani sednout si nechtěla… nejdřív myslel, že je to ostych, začínal tušit, že to bude něco jiného. Nedůvěra? Nebo dokonce pohrdání? No, za pár okamžiků to bude jedno.
Řekl jí: “Nebo můžete počkat, ale odhaduji, že bude trvat měsíce, než seženu odběratele, a oba víme, že čas jsou peníze. Doporučil bych vám jít dolů s cenou a prodat hned.”
Riverův zaměstnanec se jí dostal do zad, pod tácem s pitím se objevil kontaktní paralyzér. Aniž by se dívala, hbitě vykopla daleko za sebe a vyrazila mu zbraň z ruky, tác s rachotem dopadl, otočka, přísun a prokopla mu koleno, padl mezi střepy a kostky ledu.
Ze záhybů oblečení vyčarovala půlmetrovou bytelnou hůlku. Její konec rozpukl v kulovou hlavici pokrytou dlouhými jemňounkými ostny, vypadalo to jako filigránský bodlák ze skla. Vzápětí z té věci vyšlehl výboj a proměnil muže v dýmajícího ohořelce. Hezký elektronflux, kočičko, ale stačit ti to nebude…
Z vedlejších pokojů se vyhrnula jeho skutečná osobní stráž, dva nejlepší zabijáci, pro tuto událost navlečení do středních zbrojí. Doufám, že to přežiješ, ať si tě pak vychutnám, Liddela je škoda.
Jenomže pak se to strašně pokazilo, žena ze sebe současně strhla svoji brašnu a současně se v neuvěřitelně nízkém úskoku pohla místností, najednou stála čtyři metry vedle, postavení zvolené, aby se neohrozili navzájem, šlo k čertu. Svazky hnědých vláken švihly vzduchem, žebradlo už nebyl ten omšelý hadr, ale bič s desítkami jemných oživlých chapadélek. Halou hučely pulsy energie, které ale nenacházely svůj cíl. Jeden z ozbrojenců skončil zamotaný do hnědých vláken a bližšího udeřila do prsou, ostny na palcátu propíchly pancíř, prásklo to a ze spojů zbroje vyrazily plameny následované páchnoucím kouřem. Mniška vyslala výboj proti druhému ozbrojenci, jenž se zrovna vyprošťoval ze zmítajících se vláken, ale nebylo jí to k ničemu, zbroj odolala, škubla bičem k sobě, což bylo bláhové, protože chlapa ve zbroji těžko mohla přetáhnout, jenže pak náhle zatlačila, vlákna současně ztvrdla a ona využila jeho sílu proti němu, prorazil přitom lehkou příčku. Uvolnila bič, vlákna se rozeběhla místností a jako živý tvor se vrhla na Riveru, než stačil cokoli udělat, ovinula se kolem, upadl a nedokázal se vyprostit, ze země sledoval, jak se neznámá postavila elitnímu vrahovi.
Zabiják měl jasno, přes své hledí viděl její implantované vybavení, ochranu proti elektromagnetickým zbraním neměla žádnou, pozvedl paži s rezonátorem na předloktí a naplnil vzduch ničivou energií… jenže místo tradičního rozprsku vroucího masa se nestalo nic, s palcátem napřaženým před sebe rychle překonávala těch pár metrů, co je dělily, proudem plazmy z druhé paže minul, výboj elektronfluxu do sebe vtáhla ostnatá hlavice, úsporný výpad sklovité zbraně a místo odolné přilby zůstal jen čadící pahýl krku. Na chodbě zaduněly spěšné kroky a vzápětí se rozletěly dveře, poslední strážce se vrhl stranou a současně zvedal pušku, Rivera pocítil úlevu, ta mrcha to přes halu nestihne, rozstřílí ji. Z pušky vyšlehl plamen první dávky, s nepostřehnutelným rozmachem vrhla zbraň přes celé přízemí blahobytného sídla, zazářil fialový výboj a místo střelce se na zem sesypala hromada seškvařených kusů, nepřipomínajících člověka ani vzdáleně. Mniška si viditelně oddechla. Přešla blíž ke zbytkům mrtvého, natáhla ruku a zbraň jí do ní sama skočila.
Beze spěchu kráčela k Riverovi, svou palici nesla volně svěšenou, fascinovaně sledoval, jak se hlavice ztemnělá po výbojích zase vyčeřuje, dorůstají na ní ostny ulámané při souboji, až se zase skvěla ve své ledové kráse. Vzápětí ji na něho výmluvně namířila.
“S vámi je opravdu radost obchodovat,” zvláštní sladkobolný tón, žádný triumf, žádné výhružky, jen oceán melancholie skrytý za hezkou tváří.
“Na mně si netroufneš, kdo vztáhne ruku na mně, bude mít štěstí, když ho jenom zabijou.”
“Obchod proběhne tak, jak bylo dohodnuto.”
Riverovi se v duši ulevilo, snažil se tvářit nad věcí, ale události s ním otřásly.
“Ovšem vy k dokončení obchodu nejste třeba.” Ani se nestačil leknout, bleskově se k němu sklonila a zdánlivě lehce ho chytila za zátylek, působilo to skoro laškovaně. Ochabl okamžitě, vykloubila mu spojení mezi prvním a druhým obratlem a následný posun zhmoždil životně důležitá centra, nechtěla si poničit nebo zašpinit svůj bič. Změť vláken se stáhla z mrtvého a hnědý chuchvalec se zformoval zase do tvaru mošny, přiložila si palcát k volné sukni svého hábitu, zbraň se proměnila v tekoucí sklo a vsákla se do tkaniny. Posbírala si těch pár dokumentů a drobností, co nosívají ženy u sebe a co dělaly z její tašky naprosto banální věc. Posadila se za stůl, který by mohl sloužit jako podlaha menšího tanečního sálu, kabel z Riverova počítače nacvakla do zdířky nad klíční kostí, zaplatila si za náklad a pak shodila systém celého domu a vymazala úložiště. Výhodou úžasných rozlehlých sídel bohatých je, že nemusíte parkovat venku a tudíž lidé na ulici neví, kdo nastupuje do auta…
***
Nezpevněná cesta sálala žárem, a kam až oko dohlédlo, ji lemovaly velké haly z různých materiálů, takový skladištní bulvár. Mniška si to rázovala prachem a velký kufr v ruce jako by ji vůbec nazatěžoval. Dvě okázale drsná vznášedla Riverových lidí už chvíli stála před pronajatým skladem. Strážci zboží - hubení a omšelí chlapi byli z arogantních a svalnatých  gangsterů nervózní.
“Hezký den všem! Otevřít, prosím!” houkla už zdálky a její muži ručně odsunuli vrata robustní  pseudopískovcové budovy. Riverovi elegáni beze spěchu vešli. Mniška si vzala stranou šéfa svých lidí: “Martine, už vás nebudu potřebovat, tady máš a měj se, když tak se zase ozvu.”
Byla na něm vidět úleva, ale ke cti mu sloužilo, že se zeptal: “Neměli bysme zůstat, dokud se nerozejdeš tady s těma?”
“Mají, co chtějí, nebudou problémy.”
Energicky nakráčela k Riverovým mužům: “Dohodli jsme se s vaším šéfem, mám své peníze, takže teď je řada na vás, jste připraveni na převzetí?”
“Ale to je hodně nezvyklé, pan Rivera neplatí před převzetím…”
“To já nevím, ale když peníze převedl, znamená to nejspíše, že zboží musíte převzít rychle, ať tady zbytečně netrčí a cestuje na Kadarak.”
“Jak víte, že putuje na Kadarak?”
“Bože můj, umím sehnat pole pro pěstování krystalické elektroniky a vy se divíte, že vím, s kým máte kšefty? Hýbejte se, dokážete samostatně víc, než si utřít prdel?” Riverův zástupce, prošedivělý, tvrdě působící muž střední postavy, se na ni zadíval, tohle přehnala, normálně by si ženskou, co mu tohle řekne, pěkně srovnal, ale teď to nechal, byla divná, bylo v ní něco…, kdoví proč si vzpomněl na biomechanický miniwalker KUDLANKA III…
“No tak, mírněte se,” řekl jen. Kupodivu se omluvila.
Stáli spolu v hale uprostřed kontejnerů a pojízných plošin s velkými stroji. Mniška práskla na montážní stůl kufrem s hardwarovými klíči a začala muže komandovat, co má kdo kde otevřít ke kontrolám, ti po chvíli brblání začali poslouchat, protože byli zvyklí plnit příkazy silných a pod panenkovským obličejem Mnišky se skrývala nečekaná energie. Naštěstí s sebou měli i dva techniky, tak to stihla dřív, než Riverova milenka našla tu pozoruhoudnou studii na téma různá stadia zuhelnatění biologické tkáně.
***
“Ano potvrzuji, na místě bylo identifikováno jen jedno tělo, a to Hector Rivera, ten známý obchodník, další identifikace možná v laboratoři, ani nevíme, jestli ta hromádka u vchodu je jeden nebo tři lidi. Elektronflux, solidně výkonný, takový se skrytě nosí dost blbě…”
Haderm Falk opřená o zeď v úzké uličce se zamračila, komunikaci místních policistů chytila do implantátů od půlky, důležité bylo řečeno, kromě toho nejdůležitějšího, kdo Riveru sejmul? Agenti ze Síria, kteří s ním několikrát jednali? Jeho vlastní zástupce? A všechno se točilo kolem poněkud komické postavičky oblečené do něčeho, co připomínalo pytel. Díky výcviku zpravodajského agenta Haderm znala z psychologie dost na to, aby věděla, že tahle oděvní libůstka značí vážný duševní problém. Určitě to nebyl znak příslušnosti k čemukoli, nenašla žádnou náboženskou nebo jinou organizaci používající takový oděv. Tajuplná obchodnice asi cítila potřebu chránit se před světem, potlačovat svoji ženskost, nejspíš zažila sexuální násilí, bude nejistá, labilní a snadno ovlivnitelná, bude to jen loutka v rukou skutečného obchodníka. Dorazila zpráva od jejího kolegy, Rivera stačil zboží koupit a jeho lidé převzít… takže neshody při nákupu to spíš nebudou, začínalo to být složité. No, měla tady někoho, kdo jí poradí, do implantátů dostávala signál ze sledovacího dronu a neforemná postava byla pět metrů daleko. Haderm vystoupila zpoza rohu a její dva muži o kousek zpátky udělali totéž, aby odřízli ústupovou cestu.
“Na slovíčko, Mniško.”
Udělala čelem vzad a vyrazila jako blesk, vybrala si zjevnou únikovou cestu po své pravici. Ke své smůle do slepé uličky. Tak to bude ještě snažší, než Haderm doufala. Pak uslyšela ránu, rachot padajícího zdiva a pochopila, že to až tak jednoduché nebude. Na konci uličky zela díra do opuštěných kanceláří, Haderm proběhla mezi zaprášenými stoly, pak práznou halou, vyrazila otevřenými vraty, aby v dálce viděla rozevlátou siluetu, jak skáče po střechách nízkých budov průmyslového areálu. Zavolala na své lidi, nechala je rozptýlit po čtvrti a začal hon. Vlastně měla radost, že konečně narazila na důstojného protivníka.
O čtvrt hodiny později už radost neměla, Mniška byla neuvěřitelně rychlá, a když nenašla cestu, prostě si ji udělala. Běžely po střechách, zapadlými uličkami, rumišti opuštěného sídliště...  Aby ji dotáhla při náročném městském parkuru, Haderm používala posilovače víc, než by bylo zdrávo, a při posledním skoku do areálu Starého kosmodromu jí jeden vysadil a ona si natrhla pravý stehenní sval, zranění bylo větší, cítila, jak se jí stehno nadívá krví.
Ale Mnišku dostali, nadběhli jí a ona skončila v uličce mezi kontejnery obestoupená Haderm a jejími třemi bijci. Teď byla opřená o žebrovanou stěnu a oběma rukama třímala zvláštní skleněnou palici. Dívala se do prázdna. Naproti ní se skvěl nápis: Duch tropických moří. Což znamenalo, že je to zásilka rumu z New Canaria.
“Ten z vás kdo začne, umře.”
Hardem už viděla dost, aby výhružku pronesenou mírným hlasem vzala vážně, a rozhodla se tím prvním nebýt.
“Dostaneme tě stejně,” prohlásil sebejistě jeden z nabušenců s oholenou hlavou a zrcadlovkami.  Ostatní narozdíl od Hardem neviděli Mnišku, jak bez námahy přeskakuje mezi střechami.
“Buď hodná holčička a nebude to bolet,” medově pronesl další a vykouzlil na hranaté tváři zlý úsměv.
“No už se bojím, ty kreténe, ještě přidej pár slov o osudu horším jak smrt.” Mniška se naprosto překvapivě rozesmála stylem děvky z dělnického baru a pořád se na nikoho nedívala, působilo to neskutečně.
“Haderm Falk, uklidni si ty vylízané bobuláče a vybal, co chceš.”
Haderm gestem zadržela své bijce, ona byla školená specialistka, nic si dokazovat nepotřebovala, navíc Mniška nějak znala její jméno, další důvod, proč to neuspěchat.
“Když mně znáš,Mniško, tak bys taky mohla vědět, proti čemu stojíš.”
“Proti idiotům, nikdo jiný pro dálavskou rozvědku nedělá, ty, Haderm, víš, že mi trvalo, než jsem zjistila, který z těch pazvuků je tvoje křestní?” Stála ve střehu, s palicí napřaženou před sebe a pohledem odloženým na kovovou stěnu naproti, mluvila netečně s jemným nádechem ironie, zjevně nebyla normální, a to odrazovalo víc než jakékoli silácké řeči.
“Zahráváš si!”
“Čekám na svého prvního, už jste se dohodli, kdo padne za vyšší zájmy?”
Haderm zůstávala klidná: “Nikdo z nás tady nezůstane, zato ty máš namále. A ty vůbec nejsi připravená tady umřít, nehraj to mě, spolupracuj a pořád ještě můžeš přežít.”
Odmlčela se a čekala, co to s ní udělá, viděla, jak naprázdno polkla...
“Blafuje, chlapi, je posraná až za ušima!”
Útok skončil dřív než začal, Mniška vystoupila z obklíčení mezi Haderm a mužem s platinovým ježkem, prostě se prosmýkla mezi dvěma vycvičenými a připravenými bojovníky. Se zpožděním se obrátili - znovu ten nehybný střeh a tvář, která by mohla patřit naivnímu diblíkovi, kdyby v ní nebyly ty oči, vědoucí a trochu smutné.
“Pokecáme si a rozejdeme se jako nejlepší kamarádi, hotoví Danielsovi Správňáci,” poukázala Mniška jízlivě na globálně známý dětský komiks. Napětí houstlo, vypadalo to, že brzy začne krystalizovat a padat k zemi jako sníh…
“Tak, Haderm, k věci, co se děje? Někomu jsem neuznala reklamaci?”
“Nesnaž se být vtipná, dobře víš, že křížíš strategické zájmy. Dodáváš embargované zboží.”
“To zboží je embargované asi tak, že vás s tím Spojené Planety poslaly do prdele. Je to jen truc, který se vyhandloval na tajném jednání Horních sedmdesáti. Jenomže se mnou ne a já peníze potřebuju.”
“To bys foukla s Riverovýma prachama a nevyložila zboží, Riverova firma se rozpadne, jeho lidi se porvou jako psi, převod byl anonymní, nikdo by na tebe nemohl. Ty tady nejsi kvůli kšeftu, ty pumpuješ hi-tech na druhořadé světy, aby se rychleji emancipovaly, abys destabilizovala oblasti vlivu, možná jdeš jen po Síriu a to ostatní je jen clona, možná jdeš i po Dálavě. Takže, kdo tě řídí? Odkud jsi? Z Dóngli, Chmarnyje, Hallenu?”
“Jsem z vesmíru, Hardem. A i kdybych věděla, že Rivera už tady s námi není, obchod stejně dokončím, vždycky udělám, co si dohodnu. Moje zboží není ani dobré ani špatné, může to být základ nové prosperity. To je věc lidí, jak bude použito. Já jen prodávám a je mi jedno, kdo si dělá to pochybné právo kecat do života mým zákazníkům.”
“Kdo má na co právo, tady není důležité.”
“Aspoň, že jsi upřímná, o právo nejde, rozhoduje síla.” Její zbraň lehounce zajiskřila a rozzářila se vnitřním fialovým svitem, všem se zježily vlasy a začala mravenčit kůže.
“Dřevění mi nohy, půjdu.”
Zaútočili by rádi, ale báli se, že by ji nezvládli, Mniška se asi trochu bála taky, ale do boje se nehrnula spíš kvůli něčemu jinému, možná opravdu šla jen po Síriu a možná se jí prostě nechtělo uklízet. Ukázala jim záda a odcházela směrem k odstavným plochám, volným tempem s palicí přes rameno.
“Tohle ti dlouho procházet nebude, Mniško!” poslala jí implantáty Haderm vzkaz, aby nevypadala úplně bezzubě, divná obchodnice odpověděla mávacím emotikonem, jaký rády používají puberťačky. Haderm jen skřípala zuby, šéf ji sežere… Pro Dálavu asi fakt pracujou idioti… Kurva odkud může být? Na Sírius má políčeno Hallen, anebo že by byla z nějaké zapomenuté kolonie a opravdu jen rýžovala prachy?
Znovu si přehrávala na implantátech celý rozhovor, až ji to trklo… to je věc lidí… ne kadarakských, nebo co nakupují, prostě lidí bez přívlastku jako označení rasy… zvláštní a vyvolávalo to dost konkrétní podezření.
Jak se Mniška ztratila za prvním rohem, rozběhla se, až se hory kontejnerů kolem ní míhaly. Spadl jí kámen ze srdce, protože jak si dělala cestu skrze zdi, palcát byl skoro bez energie, tak mohla přijít k úhoně, byli sice znatelně pomalejší než ona, ale pořád to byli čtyři zkušení zaimplantovaní bojovníci. Za chvíli už seděla v kokpitu svého planetárního člunu a mířila ke stanici Joan de Miro, kde dokovali. Bez problémů zaplula do hangáru.
“Zajdu si do baru, přijdu tak za hodinu,” poslala vzkaz.
“Ok, běž si orazit, uvidíme se,” dostalo se jí odpovědi.
Název podniku “Vytahané ruce” narážel na náročnou práci v překladištích a docích, ani rozsáhlá mechanizace totiž dřinu úplně neodstranila. Bar byl vmáčknutý přímo mezi sklady a dílny a vybavený většinou tím, co se dalo zbastlit z odpadu, chodila sem kvůli drbům a společnosti.
“Zdar, Mniško, už vařím čaj.” Majitel si podivínku docela oblíbil.
“Díky, Leoncio, a dej mi k tomu dvojitý rum, mám špatný den.”
“Kurňa to sis nemohla dát u sebe na lodi, teď jsi mi zkazila iluzi o tom, že jsi vzor všech ctností,” zubila se postarší operátorka manipulačních strojů, co si tu dávala sendvič.
“Když na lodi není ani kapka a Modrý Mauricius bych asi nenasyntetizovala.”
“Dvoukilometrový šíf a není na něm flaška? Kam to ten vesmír spěje...”
***
Mniška kráčela hlavním koridorem své lodi k dílenské části. Velká vrata se rozjela a ven se vyhrnul hluk, obklopen rojem pavoukovitých robotů se tam pohyboval velký kráčející stroj s vejčitým trupem a čtyřmi pažemi, otočil k ní bizarní obličej tvořený černými kruhy senzorů, změtí manipulačních chapadel a ústím plazmového hořáku.
“Ahoj, Jess, rád tě vidím celou.”
“Ahoj, Řezáku, zdá se mi to, nebo už děláme skoro všechno, co se klanům vyčítá? Jako třeba rozvracení a infiltrace společnosti, tajná válka a tak.”
“Jsme droidí klan, ne skautský oddíl, ono není až tak důležité, jak své nepřátele potíráš, důležité je, jak k nim přijdeš. Mimochodem, nečekal jsem, že Rivera bude až takový křivák.”
“Taky ne, musím říct, že jsem ze začátku byla trochu ztuhlá, ale jak to pořádně začalo, byla to jízda, až se za to před sebou trochu stydím, jak jsem si to užila. Akorát když jsem měla vybito, už to taková sranda nebyla.”
“Boj je vášeň, to se není co stydět.”
“Ta zbraň je úžasná, díky, jsi zlato.”
“Věděl jsem, že se k tobě bude hodit, dohromady jste umělecké dílo.”
“Prdel si ze mně dělej, Řezáku, když jsem stála proti rezonátoru, připadala jsem si, že se chystám odstrčit tank větví, byla ve mně malá dušička.”
“Ale zvládla jsi to, už jsi zkušená válečnice, přestaň se pořád podceňovat.”
“A jak se mám nepodceňovat, když jsem se vlastní chybou dostala do průšvihu, ze kterého mě vytáhla jen tvoje zbraň a Patnáctkův výcvik.”
“I ten nejlepší bojovník vesmíru má nějaké zbraně a nějaký výcvik, nech už toho, Jess, pořád říkáš, že něco nezvládneš, že na tohle či ono nejsi dost dobrá, ale já nic takového nevidím. Je ti jasné, proč ještě nejsi moje sestřička…?”
“Protože se bojím, Řezáku, bojím se, že na to nemám.”
“Výborně, aspoň že rozumem to víš. Zabilas velkého šéfa na jeho vlastním území, blazeovaně ukázalas záda čtyřem bijcům, silou vůle jsi zastavila konverzní systém, což chce mentální sílu jako hrom a stává se to velmi vzácně. A po tom všem prohlásíš, že nemáš na to být klanovou sestřičkou. Jess, mně z tebe reálně hrábne.”
“Tsss, tobě už dávno hrabe, od první minuty, kdy tě Hedel oživil. Víš, vykládal mi, že jen nedostatek materiálu ho odradil od okamžitého sešrotování.”
“Tohle je vážná věc!” Řezákův tón byl ovšem všechno možné, jen ne vážný.
“Ano Mistře,” uklonila se teatrálně Jess způsobem, který odkoukala z filmů o mýtických prehistorických bojovnících a jejich učitelích.
Řezák kontroval tím, že zaujal dramatickou pózu, svěsil manipulační chapadla na obličeji a začal si je hladit obrovskou rukou.  Na ty filmy se dívali spolu a většina oněch mistrů bývali důstojní starci s dlouhými fousy…
A v nevyhlášené hře zvítězil, protože Jess vážný obličej neudržela.

LXVII: Na obchodní cestě

Po dlouhé době se opět scházíme nad Probuzením. Ve vesmíru panuje napjatý klid, Sírius a a Hallen vedou tajnou válku,  Mezihvězdná žoldnéřská se rozhodla pro opatrný přístup a generál Heřman snad brzy přijede na Hallen. Lili s Merninkem se snaží budovat klan, což někdy vypadá poněkud nečekaně... a mezitím ve vesmíru daleko od Hallenu na periferii izolacionistického Dóngli...

Na obchodní cestě

Pod označením hi-tech se skrývá skupina vcelku běžných, ale esenciálních technologií, které umožňují lidstvu kontrolu vesmíru. Patří sem především skokový pohon, autonomní umělé mysli, plazmové mřížky a pokročilé materiály jako cesnitrity, keramity, tubulární karbony… Svět, který zvládá tyto technologie v průmyslovém měřítku, je plně emancipovaný, v lidském vesmíru je takových kolem sedmdesáti. Úsilí řady světů dostat se do “Horní sedmdesátky” je tiše sabotováno. Přístupy hi-tech planet jsou různé, Dálava, Sirius a Nová Germánie jsou podezírány z vojenských zásahů proti šíření hi-tech, Eisenwelt a Chmarnyja jsou s Dálavou ve sporu, protože naopak hi-tech potajmu šíří. Hallen je neutrální, to je většinový přístup - vývoz klíčových technologií sice nenápadně regulovat, ale dál se neangažovat. Stanovisko Dóngli je tajemstvím, jak už to u tohoto světa bývá...

Lindsey J.: Základy mezihvězdného obchodu, skripta Univerzity New Grenoble na Hallenu

“Co děláte na kosmické lodi Soumračné perutě, vojáku?! To nemají dost vlastních úderných jednotek?!”
Drobný černý důstojník zblízka řval do obličeje pěšákovi v lehkém pracovním maskáči.
“Soumračná peruť nechtěla riskovat rozruch stažením vlastních mariňáků z prvosledových lodí, je to tajná mise, pane.”
Byli v malé brífingové místnosti, vypadala skoro jako školní třída s řadami lavic, zobrazovačem a tabulí, v pozoru tu stálo asi dvacet mužů.
“A nebude to spíš tím, že Hikmatovi Psi jsou zasvěceni?”
“Do čeho zasvěceni, pane, do pozorování lesů a stepí na Groombridge IV?”
“Ne! Do dění na Hallenu!”
Černý napoleon s poručickými frčkami dorovnával deficit vzrůstu hlasitostí a rázoval si to uličkou mezi lavicemi.
“Na Hallenu jsem nikdy nebyl, jen na oběžné dráze, pane.”
“A co tady dělá sám velitel Soumračné perutě?”
“Nevím, pane, asi se nudil, pane,” v netečné vojákově tváři a tónu by ironii nenašel ani ten nejlepší pozorovatel.
“Snažíte se být vtipný?”
“To bych si nikdy nedovolil, pane!”
“Vy, vojáku, proč je tady velitel Černé perutě?”
“Doneslo se ke mně, že zadavatel dal tučný příplatek za jeho osobní přítomnost, pane!”
Subtilní Marzua ustoupil o další dva kroky a tím nemusel tolik zaklánět hlavu, aby obrovskému vojínovi viděl do očí. “Teda, Amundsene, vy fakt nemáte na mariňáka moc postavu, šprajcnete se v nějakém uzávěru a bude po ptákách. Děkuji, politicko-zpravodajské školení je u konce.”
Marzua přehlédl dvě družsva vojáků, byli to veteráni z roty Hikmatových Psů, kteří věkem i inteligencí hrubě převyšovali standard pěších jednotek.
“Hlavní riziko je setkání s inspekcí z Asociace a také vyptávání od nižších důskojníků Soumračné perutě, kteří zasvěceni nejsou, ale podle smlouvy vás můžou buzerovat skoro tak jako já. Doufám, že budete odpovídat stejně srdečně jako při tomhle malém konverzačním cvičení. Nejlepší je tvářit se jako typický úderník s hlavou vypucovanou ardenalinem, to se každý rychle ptát přestane. Filipi, Hlousi, vaše inženýrské tituly jsou stále patrné ve vašich ksichtech!”
“Pane, vynasnažíme se, pane!” tváře dotyčných nabyly ten správný výraz vypatlaných řezníků z údernické jednotky. Marzua se málem chytil do vlastní pasti a začaly mu cukat koutky, ale nakonec se mu povedlo zachovat zupácký výraz, obvykle byla atmosféra v jednotce sice profesionální, ale málo formální, oni budou hrát tupé zelené mozky, aby se s nimi nikdo nebavil a tím se nikdo nepodřekl. Co se klanů týká, tihle pěšáci věděli v podstatě všechno.
“Mnohem lepší, opičáci. Tak konečně začneme tu instruktáž.”
***
Přesuny mnoharozměrným prostorem byly dobře zvládnuty, ale nikoli bez rizik. Onen druhý vesmír byl z hlediska lidí něco jako rozvodněná řeka. Lidstvo znalo řadu proudů, ramen a nebezpečných balvanů a mělo tam mnoho zaručených a prozkoumaných tras, ale faktem zůstávalo, že stačilo málo a rutina se změnila v katastrofu, stačila chybička v navigaci, loď sešla s osvědčeného proudu a skončila kdoví kde, případně byla zničena. A čím dál jste se nechali vystřelit, tím větší pravděpodobnost takové chybičky tam byla.
Nezvěstné lodě a bludní holanďani s mrtvými posádkami byl vzácný, ale reálný jev - odvrácená tvář kosmického cestování.
Průzkumné a vojenské stroje si mohly dovolit hodně vůči divočině toho nepochopitelného světa, měly výkonné skokové pohony, mohutné počítače a silné energetické štíty, to rizika hodně sráželo. Když Ahmed zastavil Rozražeče uprostřed ničeho mimo známé výstupní body, předvedl kousek, který běžný dopravák zkrátka bezpečně nedokázal.
Vojín od vesmírných mariňáků necestoval křižníkem nijak rád, o lůžko se často dělil na směny s dalším mužem. Jeho čas plynul v nudné rutině výcviku, pomocných prací údržby a úklidu a jediným pozitivem bývalo celkem dobré jídlo. Ovšem hypotetická letenka pro takového vojína by stála mnohem více než let exkluzivním dopravákem. Válečné stroje byly velmi nepohodlné a velmi drahé. Civilní lodě se svými levnějšími agregáty snižovaly rizika jinak, cesta se rozdělila na kratší úseky s mezivýstupy v dobře prozkoumaných systémech, které měly to, čemu se říká slabé odchozí body. To jsou místa, kde je bariéra mezi světy tenčí než jinde. Odchozí bod není vlastností přímo prostoru, ale spíše vzniká vhodnou konfigurací gravitačních vlivů, tedy vědci to tak tvrdili, dřív tvrdili, že každá hvězda má svou vícerozměrnou stopu, která vytváří odchozí body a předtím tvrdili zase něco jiného… čili nerozuměl tomu nikdo.
Psí výspa byla typickým tranzitním systémem, nebylo tam skoro nic, hvězda třídy F, dobré navigační poměry a kometární mrak. V pusté soustavě bylo pár stanic a paběrkovali tu nějací šutraři. Lodě se zde vynořily, zkontrolovaly agregáty, navigaci a okamžitě zase akcelerovaly na skokovou rychlost, kdyby se něco nepovedlo, pomoc byla v systému k dispozici, a byl relativně bezpečný, protože válečné lodě z Dóngli občas číhaly pod maskováním a pro piráty byla taková setkání dosti nezdravá.
O tomhle přemýšlela Kara Gelsonimo, kapitánka obchodní lodi Copet. Bohužel tihle konkrétní piráti si o bezpečnosti systému mysleli něco jiného, zdravím jen kypěli a žádná Dóngliská loď asi nepřiletí.
Kara ležela se svou posádkou v jídelně na břiše na zemi, hlídalo je osm mužů a žen ověšených všehochutí zbraní a vybavení, ze své pozice viděla těžké boty jednoho z nich, na kosmickou loď úplně na hovno, akorát mu v tom zasmrádnou nohy… napadlo ji zbytečně.
“Tak, paní kapitánko, půjdeme si zase popovídat.”
Vytáhli ji hrubě na nohy, samozřejmě že by vstala a šla sama, ale oni dobře věděli, jak to posílí její pocit bezmoci.
Nechápala, jakto že čekali tak blízko místa jejího výstupu. To chtělo buď obrovské štěstí, nebo opravdu podezřele dobré vybavení, například unijní detektor průniku, který ovšem aktuálně nikdo neuměl vyrobit. Platilo, že s unijními artefakty se dá často vyřešit neřešitelné, jako to dělal Ahmed Hikmat se svou prastarou diverzní lodí
Ono “upirátit” obchodní loď není snadné. To, čemu se říká typický příchozí bod, má stovky tisíc kilometrů v průměru. Lodě využívající prostředí tranzitních systémů brzy po výstupu začínají akcelerovat, takže k jejich zachycení je třeba mít opravdu hodně tahu, piráti proto napadají pomalé stroje nebo stroje letící bez tahu někam do systému. Půlkilometrový baňatý Copet byl rychlý, měl na civilní loď slušný štít, protiraketové systémy a protimeteorickou clonu schopnou vážně ohrozit většinu samodomo kraksen, jakými piráti obvykle disponují. Jenže tihle měli skutečné vojenské stíhače, po asi tříhodinové honičce je dotáhli, pár ranami ukázali, že není šance a donutili zastavit a počkat na hlavní pirátskou loď, štíhlý militarizovaný náklaďák. Bylo pozdě litovat, že na tuhle cestu nenajala dvojičku žoldnéřských stíhačů, kteří by únik asi pokryli...
Hrubé smýknutí vrátilo Karu do ponuré reality, usadili ji do židle v její vlastní kabině, co sloužila i jako kancelář, za stolem seděl jejich vůdce - středně velký, nijak výrazný, světlovlasý s obličejem jakoby stále připraveným k jízlivému šklebu.
“Tak jsme si potvrdili, že je to naprosto funkční technologie na výrobu plazmových mřížek, i když jenom těch menších,” podíval se na ni, jako by to bylo kdovíco zásadního.
“Moje ověření vyšlo stejně, máte tučnou kořist kapitáne…”
“A budu mít ještě tučnější, když řeknete, odkud to je.”
“Nevím, proto je to taky relativně levné, nemá to původ, ale nikomu to taky nechybí, někdo vázaný kartelem nejspíš tajně vypouští své přebytky na trh.”
“Chci znát jméno vašeho prostředníka.”
“Takové obchody se dělají inkognito,” Hectora Rivery z Trentie se bála zhruba stejně jako pirátského kapitána. Zatmělo se jí před očima, přišla bolest, pochopila, že dostala ránu hřbetem ruky, v ústech cítila slanost krve. Vzápětí inkasovala pěstí, až jí hlava odletěla dozadu.
“Vy nemáte na to mi lhát, jste ubohá amatérka, která si vzala moc velké sousto.”
Kara plakala a nejen bolestí, měl to být životní kšeft, litovala sebe, své lidi i ten nápad škudlit na stíhačích.
“Ušetřete si to, Karo, zkrátka jste udělala chybu a teď už ji nenapravíte…” řekl jí až nečekaně laskavě a ona mu vyzvonila úplně všechno, systém Trentia, Hectora Riveru, jména dalších lodí, popis prodávající...
Psí výspa byla docela rušný systém, když na to přišlo, ale i tak to znamenalo, že je v něm pár lodí mnoho milionů kilometrů daleko. Nebyl, kdo by Copetu pomohl, zvláště ne proti Sličnému tanečníkovi, přes kilometr dlouhé lodi, která jako obyčejný náklaďák jen vypadala.
Ahmed Hikmat často opakoval svým lidem, že je tady vždycky někdo rychlejší, nenápadnější, s větší palebnou silou… Hikmat by dával pozor, posádka Sličného tanečníka, poté co zadrželi a obsadili Copet, ten pozor dávat přestala...
Dvojice torpédovitých přepadových fregat se odmaskovala, až když byla na dostřel, a vychrlila oblak raket a stíhačů všeho druhu.
Z pohledu Kary to vypadalo, jako by velitel pirátů ztuhl, chvíli komunikoval přes implantáty, ale pak začal mluvit do obyčejného pojítka…
“Jak, nereagují… Dóngliské lodě přece neútočí bez výzvy! Vyhrožovali jste jim zabitím rukojmí?”
Po krátké prodlevě dané odpovědí druhé strany se jako by zmenšil.
“Je to na vás…” skoro hlesl ke svým lidem na Tanečníkovi.
Copet vedený pirátským pilotem dal plný tah a pokusil se uniknout  z místa střetu.
Na napůl prázdném můstku Tanečníka zavládl strach, fregaty, ač zjevně vojenské, se nechovaly zrovna jako protipirátská hlídka, nezajímalo je právo, osud přepadené posádky nebo zkonfiskování cenné lodi, měly jediný jasný úmysl, rozstřílet je na kusy.  
Sličný Tanečník nepatřil ve skutečnosti pirátům a byl mnohem více, než na co vypadal, byla to regulérní pomocná fregata - dobře vyzbrojený vojenský dopravák, ale ani tak nemohl bitevním raketonosným lodím čelit.
“...vzdáváme se, vzdáváme se!” volal senzorista do jekotu poplachů a jeho poselství odcházelo všemi kanály. Řídící jednotka zaplavovala zobrazovače rudými zprávami: ...ZBROJNÍ SYSTÉM MIMO PROVOZ - RAKETOMET 2, NARUŠENÍ INTEGRITY TRUPU - HANGÁR A….
“Vykašli se na to… už tě slyšeli a nepřestanou.”
Pilot přecvakl ovladač na “plně autonomní”, sundal řídící přilbu a z kapsy na stehně vytáhl placatku, kterou tam měl speciálně pro tyhle příležitosti. Někteří letci to tak dělali… odchod s hlavou vztyčenou, když už se nedalo nic dělat. Pilot se dlouze napil rumu z Mionshee a sledoval zkázu stroje, od svého pultu měl absolutní priority.
V hangáru se lidé rvali o přístup k těm pár strojům, co měli na palubě. Jiní se bleskově soukali do skafandrů a hrnuli s k záchranným modulům. Pár stíhačů a transportní člun se odpoutaly od Sličného tanečníka, aby padly do rány smíšené skupině nepřátelských dronů a pilotovaných stíhaček. Vyjednávání se opět nekonalo. Tohle už nebyla vojenská operace, tohle byla poprava.
Palubní inženýr se rozvzlykal, pilot usrkl voňavé pití, křik těch méně vyrovnaných mužů a žen posádky už ho vůbec nezajímal, ani otřesy a rachot výbuchů. Znovu se napil, času zjevně nebylo moc a nechtěl, aby rum přišel vniveč, snad nebude před smrtí trpět.
...SELHÁNÍ ENERGETICKÉHO ŠTÍTU...
Dvě fúzní hlavice zasáhly loď v dokanalé souhře a ze štíhlého trupu zbyly tři dvousetmetrové části, přepadové fregaty se konečně dostaly na dosah střelecké vyzbroje a jejich vrhače začaly porcovat dosud neporušné sekce trupu na malé neidentifikovatelné kusy...
***
Zadunění oznámilo výsadkový člun od jedné z neznámých fregat, útočníci nepoužili žádný spojovací uzel a přisedli kamsi na plášť obytné sekce Copeta, sami si vyberou, kudy vpadnou na palubu.
Velitel pirátů komandoval své lidi, ale bylo vidět, že moc neví, co má dělat. Kara doufala, že je raději preventivně nepostřílí, ale ne, zavřeli je v jídelně.
Bitka byla krátká a tvrdá, piráti vybavení jen lehkými pancíři to od úderníků v těžkých zbrojích schytávali rychle, navíc se další tým vojáků prořezal z obslužné sekce a obráncům vpadl do zad.
Tři piráti vběhli zpátky do jídelny. Vzápětí jeden z nich držel Karu pod krkem a do spánku jí zaryl hlaveň, byla ještě horká. Další měl jednoho z jejích techniků a poslední kontrolovala puškou zbytek lidí z Copeta
“Postřílíme celou posádku!” řvala pirátka přeskakujícím hlasem. Pak dovnitř vletěla nadílka maskovacích a šokových granátů a Kara ztratila vědomí.
“Zdravotník!” probralo ji volání. Mátožně se posbírala, pískalo jí v uších, pálily ji oči, sotva viděla. Vzduchotechnika odsávala zbytky zadýmovací směsi. Vojáci v těžkých zbrojích podobní strojům měli na stolech tři raněné lidi z její posádky, někteří shodili vražedné drapáky z pravaček, aby mohli dělat jemnou práci, kolem byla spousta krve, další hlídali u dveří a kontrolovali její méně postižené lidi. Všichni tři piráti byli mrtví, odklizení do vzdáleného kouta a s nimi tam ležel kdosi z její posádky, vbíhal další voják, praštil na zem s velkým medikitem a začal vybalovat lesklé nástroje...
Kara se na to šokovaně dívala. Její pohled se střetl s neprůhledným štítem přilby jednoho z obrněných mužů. Ten rozhodil rukama a řekl jí:
“Mrzí mě to, kurva že mě to mrzí, ale skvělé konce bez civilních ztrát jsou jen ve filmech.”
Odpotácela se stranou a zvracela…
Marzua sledoval, jak se opírá o zeď a snaží se aspoň trochu očistit.
Pro obyčejné lidi tady není místo, ty to rozemele na kaši spolehlivě… On se za obyčejného člověka nepovažoval už dlouho, ale to, co se ve vesmiru právě rozbíhalo, ho hrozilo semlít taky, všechno napovídalo, že bude válka, ne zítra nebo za půl roku, ale zato všude.
***
Z raněných zemřel jeden, takže vedlejší ztráty zůstaly na dvou lidech. Vzhledem k situaci to nebylo špatné a Psi to zvládli beze ztrát. Marzua z toho stejně neměl radost, jako z celé téhle akce, byl bojovníkem otevřené limitované války.
Loď zkontrolovali a zajmutou pětici pirátů hlídali v nějakém prázdném skládku. Ke Copetovi dorazil další člun a za chvíli do místnosti vstoupil velitel Soumračné perutě v lehce obrněném pilotním skafandru. Sundal si přilbu a odložil ji na stůl, měl oválnou netečnou tvář s očními implantáty připomínajícími kusy obsidiánu, generál Fonseka, přezdívaný někdy pan Ticho. Marzuu odkrytí tváře překvapilo, ale ze zdvořilosti k veliteli zvedl hledí, své vojáky upozornil, aby to nedělali.
“Vy nejste piráti,” pronesl generál mrazivě, kupodivu to znělo jako obvinění, jako by byly daleko horší věci, než být násilníkem a zlodějem.      
“A vy nejste protipirátská hlídka, generále Fonseko, co asi řekne Dóngli na to, že tady operujete. Možná budete překvapen, do čeho jste se zapletl.”
Dzing-dzing-dzizizing, pseudopiráti se hroutili bez hlesu k zemi a každý měl na čele malou dírku. Fonseka zarazil svou PDW zpátky do pouzdra.
“Když se nedozvím, do čeho jsem se zapletl, ušetřím si zatím zbytečná překvapení, to je nekompromisní logika věci.” Pověsti o tom, že skvělý žoldnéř je poněkud nevyzpytatelný, věru nepřeháněly.
Marzua se neubránil respektu, Fonseka začínal jako pilot a ti nutně nemají dokonalou koordinaci, jejich schopnosti se projeví až po přímém připojení na loď, tohle ale bylo nesmírně rychlé, přesné a nezapomněl zapnout tlumič a snížit výkon munice, aby nezaneřádil celou místnost, což nic neměnilo na tom, že důvod tohoto činu mu unikal.
“Generále?” připomenul Marzua, že čeká na rozkazy.
“Nesmí zbýt nic, poručíku.”
“Bohužel kladli odpor a po přestřelce nezůstal žádný materiál k identifikaci, pane.”
“Je mi ctí pracovat s tak schopnými profesionály.”
Marzua si stáhl hledí a s vizáží bojového robota bez tváře vyrazil za posádkou, zastihl je na můstku, už se dali do pořádku a nebýt pár oděrek a podlitin, vypadali by celkem normálně. “Kapitánko, co se tady stalo?”
“Já...já...nic nevím…” blekotala Kara.
“Takže vám pomohli žoldnéři, kteří se tu náhodou nachomýtli, identifikovat se odmítli, protože jsou na tajné misi a pak vás opustili. Všichni piráti padli při přestřelce, v podstatě se vypařili, to víte, takové to drahé vojenské vybavení dělá velkou paseku.”
“Ano... už je mi to jasné.”
“Máte na lodi pořádnou spalovací komoru?”
“Bohužel nemáme…”
“Sakra,” ujelo Marzuovi a promluvil přes implantát ke své jednotce.
“Pánové, budem to muset udělat v překladišti, puškama. Filipi, vypucujte lodní záznamy a hoďte to na ty druhé.” Jeho muži se okamžitě pustili do akce.
Z Copetu odlétali s Fonsekou poslední, nakonec si přece jen promluvili s kapitánkou, ale nic užitečného z toho nebylo. Nevěděli, že Kara Gelsonimo se příliš stydí, než aby jim řekla o své sdílnosti…
V kokpitu výsadkového člunu byli sami, generál si řídil osobně. Marzuu zajímalo, proč se rozhodl to úplně zasklít, nepřítel měl možná cenné informace, na jeho lodi mohlo být hodnotné vybavení, například detektor průniku. Nějak se nemohl odhodlat, pak když zacvakaly dokovací svorky a generál si sundal přilbu, dál to odkládat nešlo, tak se opatrně zeptal. Generál zachoval svůj neměnný výraz, kterému Marzua pracovně říkal “nula Kelvinů”.
“Nechceme se zaplést, poručíku, už pouhé vědomí, kdo za tím je, by změnilo naše chování a tak by na nás nakonec přišli, stejně tak vlastnictví něčeho z té lehké fregaty nebo zajatci… cokoli z toho by události ovlivnilo a pravděpodobně vedlo ke střetu s mocností, co tu loď vyslala. Proto jsem se rozhodl je zničit dokonale, to maximálně limituje dopady incidentu.”
“Eee... to je neortodoxní přístup, generále.”
Ten k němu obrátil černé díry svých očních implantátů.
“Poručíku Marzuo, s vaším plukovníkem máme společné dvě věci, říkají o nás, že jsme blázni, a oběma nám to velmi dobře funguje. Ten někdo se možná nakonec bude chtít mstít Soumračné peruti, ale budou málo rázní, nebudou si jistí, jestli konají správně. Zbytečně si znepřátelit nás, to není úplná maličkost, ani pro velmoc ne.”
“Děkuji, že jste mně trochu zasvětil do vašeho uvažování, pane,” Marzua rázně zasalutoval a odešel přes nákladový prostor člunu do hangáru.
Díky bohu, že je na naší straně. Fonseka válčil za svou prosperitu a jako žoldnéř měl zájem na omezení moci velkých států jako byl třeba Sírius nebo Dálava...
Dovlekl se do zbrojnice, kde už se činili technici a stroje, zalezl se zbrojí do dokovací jednotky a vysoukal se z ní, prohodil pár slov se zbrojířem a přesunul se do prázdných zapařených sprch, jeho muži už to stihli, teď byli na gáblíku.
“Držíme vám místo, poručíku,” vzkazoval Marzuovi do implantátů obrovitý vojín Amundsen. Tady u cizích Marzua jedl s mužstvem. Jako by bylo potřeba držet mu místo, letci z fregaty kolem nich chodili po špičkách a nikdo se s obávanými vrahouny nebavil, přesně jak si to naplánoval. Hodil na sebe lehký maskáč, vyrazil chodbami k jídelně a všichni mu až úzkostlivě vzorně salutovali, srovnal už totiž na Claymore jednu rvačku...
Dneska zvítězili, ale před tím se neznámým silám povedlo několik úspěšných přepadů, klan a Hallen tuhle obchodní válku prohrávali.
To, že se obětmi útoků staly rychlé a dobře vedené lodě, způsobilo značné obavy. Vzápětí někdo začal mezi dopravci šířit šeptandu, že takové nehody se stávají lodím, co vezou zcela určitou sortu zboží, konkrétně hi-tech vybavení do míst, kam se normálně nevozí, kde ho mocné státy potichu embargují. Což bylo přesně to, co zrovna dělal klan Bezejmenných a Hallen, aby rychle získali peníze, vyváželi hi-tech vybavení na emancipující se světy. Nebylo to nelegální, zboží nešlo nijak odlišit od běžné produkce, ale zdálo se, že zkřížili cestu některé z mocností.
Fonseka se dohodl s protektorem Bockem, že ho bude podporovat. Nepřijal žádnou misi od Hallenu, pomáhal nepřímo. Například tohle byl kontrakt od Mezihvězdné obchodní, která mu dala za úkol zjistit, co se to děje v tranzitních systémech pod vlivem Dóngli. Úředníci budou ovšem z jeho průběžné zprávy trochu rozpačití.
...Bohužel se nepodařilo zjistit, co přesně se děje v dotyčných tranzitních systémech a svými spekulacemi nebudu ctěné předsednictvo zatěžovat, Vaši analytici jistě vytvoří propracovanější teorie než já. Nicméně se mi podařilo odstranit aktuální překážky pro průlet civilních strojů a považuji za velmi pravděpodobné, že nějaký čas bude obchodní tranzit probíhat hladce. Hlídkování v oblastech pokračuje. Časová osa, seznam a popis provedených akcí je v příloze. Celou Zprávu klasifikuji jako přísně tajnou v souladu s článkem 18 Kontraktu.
Čest a sílu...
Takový typicky fonsekovský přístup.

LXVI: Teambuilding

Tak nějak se štěstím se povedlo stabilizovat mocensko politickou situaci a všichni mají konečně trochu klidu. Prostě pohoda, jakou jsme v Probuzení snad ještě neměli :-)


Teambuilding

Naším údělem je být věčnými dětmi, zřejmě aby se vyvážilo to, že vznikáme už velcí.
Sestřička Anna Akana z klanu Nomádů

Menrink měl ženy vždycky rád a ženy měly rády jeho, zjistil to, sotva se mu začaly líbit.
Silvie, jeho první milenka, byla o třicet let starší a ta léta nepromarnila. Často žertovala, že je upírka, že si odsaje pár let z jeho mladého života, ale že nebude litovat. Nelitoval, Silvie se brzy vytratila za někým, s kým si bude mít víc co říct, ale naučila ho finesy věčné lidské hry tak dokonale, že se mu citové problémy dospívání zcela vyhnuly. Nikdy nemusel ženy “lovit”, všechny jeho románky zkrátka vyplynuly, sešli se dva lidé, kteří si měli co říct, měli spolu co zažít a fyzická přitažlivost byla dokonalým doplňkem příjemně strávených dní…
Menrink nebýval neupřímný, nemusel zištně lichotit a kvůli jeho otevřenosti na něho žádná z jeho žen nevzpomínala ve zlém, i když ji třeba vztah s ním nakonec trápil. Menrink se nikdy nezamiloval, ale občas se některá zamilovala do něho, to se mu pak nelíbilo, míval pocit, že dotyčná úplně ztratila glanc a ostří, že se z ní stalo zjihlé uvzdychané něco, pak se loučil opatrně, se snahou neublížit, ale důsledně. Nyní konečně chápal, jak se cítily, jeho zamilovanost procházela akutní fází. Tohle nebyla jen sexuální přitažlivost, tohle byla fascinace. Když se probudil dřív, dokázal se klidně hodinu dívat, jak je Lili krásná, když spí, když spolu byli v divadle na největším hitu sezóny, stejně byl jeho nejsilnější zážitek pohled na smějící se Lili… Osud naštěstí stál při něm a ono růžové období neprožíval sám, takže kromě toho, že vznikl jeden paralelní vesmír se dvěma obyvateli, bylo všechno v pořádku.
****
Zastavili s autem na parkovišti, ráno bylo prázdno, členitá plocha byla vmáčknutá mezi stanice nadzemky, podzemky, základny automatických taxi, věže s přistávacími plochami a jiné instalace velkého dopravního uzlu. Vystoupili, Lili se protáhla, zachytila jeho pohled. Co je? ptala se očima, i když odpověď znala.
“Jsi nádherná.”
“Pokolikáté to dneska říkáš?”
“Teprve potřetí”
“Tak to ještě můžeš, říkáš to nejlíp ze všech, co znám.”
“Miluju tě,” políbili se.
“Chováme se jako růžová knihovna.”
“Děs, tohle nesmí nikdo vidět,” jejich smích ztišil další dlouhý polibek.
A neviděl, Olluva a Marten se vynořili zpoza rohu až za pár okmžiků. Lili naplněná láskou k celému světu vyrazila obejmout nejdřív Olluwu, ale její výraz ji okamžitě zchladil a na poslední chvíli to změnila na podání ruky z rozumné vzdálenosti. Pochopila, že jejich cukrování sice nikdo neviděl, ale slyšel, smysly měli ostré všichni podobně, Olluwa narozdíl od milenců dávala pozor a slyšené jí nějak nesedlo. Marten se obejmout nechal. Olluwa zírala na Lili, ta byla vystrojená jako školačka do krátké skládané sukně a bílé košile, vlasy si svázala do dvou culíků červenými mašlemi… příšerné, fakt příšerné, za chvíli snad vytáhne lízátko, jak může být probůh tak infantilní. Menrink jí naštěstí vstoupil do výhledu dřív, než doba zírání přesáhla společensky únosnou mez.
“Dneska se vydáme do bezstarostných časů,” podal jí ruku.
“To muselo být sakra dávno,” prohodil Marten.
“Jo, ještě před vynálezem daně z příjmu.”
Nasedli do hranatého autonomního vozu a Lili, hned potom co se uvelebila, vytáhla lízátko, Olluwa obrátila oči v sloup. V klanech se říká: co děláme, děláme dobře, a Lili s jistotou věděla, že bez lízátka by její outfit nebyl úplný…
Auto vyrazilo městským ruchem k periferii Velkého přístavu, kde město přecházelo do polí, lesíků a skleníkových farem.
Poté co se situace minimálně dočasně uklidnila, začali se věnovat klanu, to znamenalo především získat další bratříčky, že by je dokázali tvořit, o tom si zatím nemohli nechat ani snít, takže zbylo přeměňování lidí. Být klanovým bratříčkem sice na první pohled vypadá lákavě, ale po tom druhém pohledu už to tak skvělé není. Korunu tomu nasadil Olsen, když chtěl jen válečníky. Nabídka společného života s pendulem byla tak skvělá, že čtyřicet pět životem a bojem ošlehaných vazalů klanu bez velkého váhání odmítlo. S velkým váháním přijali dva.
Horal Marten Van Dienst ošlehaný větry desítek světů byl profesionální dobrodruh a žil s neuvěřitelnou lehkostí, danou tím, že dokázal přijímat věci tak, jak přicházely, v hrudi zdánlivě bezstarostného dandyho však překvapivě tlouklo čestné srdce rytíře z dávných časů.
Olluwa Kemstah, dítě ulice s ebenovou kůží, byla tvrdá jako skála, vydělávala si jako nájemná bojovnice, ale morálně nikdy neokorala, sama sebe považovala tak trochu za rónina, milovala velká gesta a vlastní smrt jí byla okázale lhostejná. Tahle rozdílná dvojka přijala výzvu k proměně vlastních duší. Menrink měl své pochyby o moudrosti takového kroku, sbírka ošklivostí, strachů a vin, které se na něho vyvalily po přeměně, ho málem zabila, ale byli svéprávní... S Lili oba odvážlivce brali, jako by už byli “jejich”, a kromě výukových programů na výchovu nových válečníků se s nimi snažili přátelit, jenže úplně vzájemné to nebylo. Lili tentokrát vymyslela výlet do hor s piknikem, přece musí najít prostředí, kde se spolu budou cítit dobře.
Dojeli na omšelé sportovní letiště. Vládla tady atmosféra tak odlišná od civilních i vojenských letišť i kosmodromů, ruch byl jen sporadický, stroje odlétaly a přilétaly v nepravidelných intervalech, lidé korzovali kolem odstavených letadel, zjevně se jich hodně navzájem znalo, někteří se rýpali ve svých miláčcích, většinou sami, málokomu pomáhal nějaký servisní robot či miniwalker. Stříbřitá šeď typická pro pracovní letouny či střízlivé zbarvení komerčních dopravců tu byly vzácné, vládly pestrobarevné vzory, nebo zdánlivě vojenské kamufláže, které ale byly příliš kontrastní a jasné, než aby klamaly oko, byly to efektní vzpomínky na válečné stroje různých epoch.
“Místo mého mládí,” okomentoval to Menrink.
Najeli si k jednomu z hangárů a s taškami v rukou prošli pootevřenými vraty dovnitř, dýchl na ně chlad, vůně mazadel a trysek namáhaných žárem. V mírném příšeří stály desítky strojů, museli projít úplně dozadu, Menrink už moc nelétal a tak ho postupně vypíchali až na to nejméně atraktivní místo. Lajka se krčila pod masivními servisními stolicemi, zásobníky paliv a reaktivních hmot, bloky na testy motorů a údržbu reaktorů a horami vybavení patřícími jednotlivým letcům.
Čekal tam muž v pracovní kombinéze, neurčitého věku mezi mládím a stářím, s usměvavýma očima, ve kterých se odážely nebeské dálky, jeden z mechaniků a správců klubu, znali se s Menrinkem ještě z dob, kdy byl atmosférický sportovní letec.
“Ahoj Andreji,” ostatní se k pozdravu přidali.
“Ahoj, všichni, to je dost, že ses ukázal, ještě chvíli a Lajku budeš muset vysekat z podlahy, mám pocit, že začíná zapouštět první kořínky.”
“Měl jsem moc práce.”
“To jsem slyšel, dokonce tady byl exekutor oblepit ti Lajku takovýma těma srandovníma páskama a pečetěma. Měl malou nehodu, když ho Hans ofoukl z trysky svojí zed em šedesátky, klouzal se deset metrů po betonu, debil. Ale bohužel, víc než tuhle zlomyslnost jsme udělat nemohli.”
“Naštěstí všechno dobře dopadlo.”
“My ti věřili, jsi sice cvok, ale žádný terorista.”
“Díky, vzhledem k tomu, co se stalo, tomu já sám moc nevěřím.”
Andrej vycítil, že téma je pro Menrinka dost nepříjemné, tak raději nechal osobní záležitosti plavat.
“Takže Lajka je zkontrolovaná a připravená na svůj první výlet pod dvou letech sladkého tlení, reaktor je aktivní, reaktivní hmotu jsem nenakládal. A pozor, jako prominentovi klubu jsem ti vyleštil překryt. Dobrý let a stav se za náma, až se vrátíte, představíš nám svoje přátele.”
Oba muži se rozloučili a Mernink se přidal k ostatním, kteří obcházeli letoun. Lajka na ně působila zvláštně. Většinou znali masivní užitková letadla nebo válečné stroje, které vypadaly jako reklama na nezničitelnost. Pětadvacetimetrová aerodynamická Lajka s tupými širokými křídly a dlouhou, na konci rozšířenou přídí s průhlednou kabinou vypadala elegantně, ale křehce.
“Nic ve zlém, Menrinku, ale působí na mě dost hračičkoidně.”
Olluwa vylezla na schůdky a nedůvěřivě klepala na bublinu překrytu kabiny - to byla asi ta největší odlišnost, lidé byli zvyklí být odděleni od okolí bytelným trupem a pohled na okolí si zprostředkovávat pomocí vnějších kamer, které byly tak dokonalé, že se vlastně nedal poznat rozdíl, oken bylo málo nebo žádná, jakýkoli průhledný materiál narušoval odolnost trupu a prostoru pro posádku, takhle bohatě prosklené bývaly jen lehké pomalé stroje, a tohle byl speciál schopný se dostat do vesmíru. Navíc létání pro zábavu se na Maurenu nenosilo a konkrétně Olluwa nikdy sportovní letadlo neviděla.
“Nebuď fajnovka, lidský rod absolvoval tři světové války ve slabších kabinách, nebo dokonce bez nich. Nakládáme, odlet.” Uložili věci do nákladového prostoru za kabinou, Mernink odklopil překryt, zalezl dovnitř a zahájil instruktáž na použití vystřelovací sedačky. Potom co je Menrink upozornil, že s možností havárie a katapultáže se počítá zcela vážně, Olluwina mrzutost začala být zjevná. Lili letadlo nekomentovala nijak a strachovala se, jestli mají dost jídla. Zato Marten ožil: “To není ani tak letadlo jako spíš sportovní náčiní, co?”
“Neříkej, že jsi neslyšel o Halenském atmosférickém létání?” trochu překvapeně se ozval Menrink
“Nějak mi to zatím uniklo.”
“Je to tu stejně populární jako třeba gladiátoři na Maurenu. Spousta disciplín, akrobacie, cvičné souboje, průlety kaňony a horami, závody kolem pylonů… nesleduješ televizi?”
“Nebyl čas, tvůj miláček, Olsen, Hikmat a různí vojáci nás honí jak nadmuté kozy,” zavrčel Marten hraném hněvu, a s roustoucím zájmem pokukoval po letadle.
Konečně byli připásaní v sedačkách a tiše rolovali z hangáru, v kabině byly tři dvojice sedadel za sebou a Marten byl trochu zklamaný, že neviděl, co pětibodové pásy udělaly s Lilinou sukýnkou.
Olluwa mezerou mezi předními sedačkami pokukovala po spartánsky vybavené palubní desce, kromě klasických budíků tam bylo jen po jednom průhledovém displeji před každým pilotním postem, vypadalo to jako z muzea, Menrink třímal v pravačce ohmataný víceosý knipl a levou ruku měl položenou na ovladači tahu. “Neříkej, že ty, takové eso, tu věc řídíš ručně?“
“Jiné řízení to nemá, je to sportovní letadlo, všechno je pod přímou kontrolou pilota, není v tom žádná elektronika chytřejší než kalkulačka.”
Olluwa se raději přestala ptát.
Dorolovali na začátek dráhy, s postupně zvyšujícím se zvukem najely turbokompresory.
“Pohonné soustrojí od Steiner Werks, dramatický zvuk s rozumnou hlučností.” Krátce přidal tah, letadlo syrově zaječelo, a jak byli na brzdách, tlumiče přední podvozkové nohy prosedly nadoraz. Pak se ukázalo, že mají vlastně po dvou párech křídel, právě se odlepila od sebe a rozevřela, zepředu teď vypadala jako písmeno X.
“Zdvojené nosné plochy pro vysoký vztlak v nízkých rychlostech.”
“Ty vole, X - wing,” hvízdnul Marten.
“Neříkej, že znáš Hvězdné války.”
“Společně se Stíhači z Hesperidy moje nejoblíbenější historická fantastika.”
“Chlapi a jejich hračky…” Snažila se Lili neúspěšně zvednout náladu Olluwě, zatímco oba hračičkové se začínali tvářit vyloženě šťastně.
Vyrazili po ranveji, hladce zrychlili, jemně se odlepili od betonu a stoupali. Zrovna když se Marten začal sám sebe ptát, kde je ten adrenalin, ozvalo se zezadu mohutné basové dunění. Už neletěli na studeném proudu stlačeného vzduchu, ale na dýze žhavého ionizovaného plynu.
“Generátory plazmy a trysky jsem dělal sám, aby měly ten správný projev.”
Lajka vyrazila kolmo jako raketa, přetížení je vmáčklo do sedaček, ale nijak nepříjemně. A najednou jako kouzlem se atmosféra v kabině změnila. Lajka zkrátka dostala všechny včetně mrzuté Olluwy. Majestátné dunění podbarvené syrovým jekotem turbokompresorů, lehounké chvění, které jasně dávalo najevo, že někde za nimi pracuje mohutná síla. Vzdušný živel oddělený tenkým průhledným překrytem, vjem prostoru tolik jiný než přímé připojení a projekce a přece intenzivní a krásný.
Mernink je pomalu otáčel kolem podélné osy. Země se rychle vzdalovala a krajina defilovala před nimi jako nekonečné panorama. Srovnali se a zamířili k horám, Menrink nasadil tón turistického průvodce: “Začínáme exkurzi po místních pozoruhodnostech. Epimondy, sedmé nejvyšší pohoří planety, v centrálním masivu zleva doprava Snop, Aneta a Ďáblova jehla zvaná též Lamač, od té doby, co je na ni lezení povoleno pouze s padákem, ubylo mrtvých, zato přibyla spousta lidí se zlomenýma nohama, dole teče Mósanta, spousta ryb a několik zvláštních variet, zvláště hallenský dvojocasý pstruh je nezvyklý, důvod vám ukážu.”
Postavil letadlo na křídlo, šel dolů a brzy sledovali tok divoké horské řeky, až dorazili k  velké nepřirozeně kulaté vodní ploše.
“Atomové jezero, zásadní historické místo Hallenu. Během Nástupnických válek tu bojovali unionisté proti nacionalistům a generál Gideon Behaile na vlastní pěst ukradl a poslal na soustředění unionistických pozemních jednotek termonukleárku. Hallenší nacionalisté ho museli okamžitě degradovat a odsoudit na doživotí, aby se vyhnuli válce s prounionistickými světy, což nic nezměnilo na tom, že díky tomu atomovému útoku nacionalistié vyhráli. Nebyl milovanější vězeň jak on, je to náš národní hrdina.”
“Ty, nekecáš nám trochu s těmi pstruhy?”
“Kecám, dva ocasy měli před výbuchem, teď mají čtyři, ale kdybych vám to řekl rovnou neuvěříte mi.” Marten si udělal mentální poznámku, že si na ty pstruhy bude muset udělat rešerši.
Přidali a řítili se proti mohutné skalní stěně, ze které splývaly bílé stuhy vodopádů, všichni čekali, že to Menrink na poslední chvíli zvedne, a lekli se, když se tak nestalo, místo toho stroj letící po křídle duněl úzkou škvírou mezi skalami, v klamavé členité stěně byla vidět, až když do ní vlétli.
“Blbe,” ozvala se Lili, která se jako jediná lekla jen trochu, protože si cesty všimla s přestihem.
“Lichotíš mu, Lili.”
“Křičící soutěska. Pro klaustrofobiky nevhodná.”
“Příště se prosím pochlub dopředu, ano?” Ani Olluwa trik neocenila a vrátila se jí zase její mrzutost.
Produněli za hřeben a otevřelo se nádherné údolí s jezerem, tentokrát neatomovým. Z lesů nad jezerem vyrůstala Aneta s rozeklanou žulovou korunou, kdo se podíval kolem, lehce pochopil, proč na Hallenu vlastenectví tak frčí.
Menrink bez cavyků nalétl na silnici a sedl přímo do řídkého provozu, podle reakcí lidí v autech nebylo nic zvláštního na tom, že se z protisměru vynoří letadlo a vy podjedete pod jeho křídlem, vysoký tón morotů ztichl, křídla se složila nahoru a hbitá vládkyně vzduchu se proměnila v pomalý neohrabaný kamion, naštěstí hned zabočili na parkoviště. Ještě  nevystoupili všichni, když se ozvalo: “Hračička Dorsey a jeho Lajka, to není možné!”
Přihrnuly se k němu dvě rodiny, co tu byly na výletě. Muži a kupodivu i ženy se s ním chtěli vyfotografovat u Lajky.
“Veterána potěší, že fanoušci nezapomněli, díky.”
“Jste náš nejoblíbenější pilot z celého mistrovství.”
“Dovolím si připomenout, že jsem ho nikdy nevyhrál.”
“Možná, ale s váma to byla vždycky ta největší zábava, ostatní to brali strašně vážně, léta to byla nuda, až poslední dobou tomu Cook a Laird zase vrátili šťávu.” Menrink se rozloučil s fandy a konečně mohli vyrazit dolinou mezi borovicemi a velkými balvany do blízkého sedla.
“Ty jsi byl asi docela eso…” položil Marten otázku bez otázky.
“Šlo mi to, pravidlelně jsem se pohyboval v první desítce a prvních patnáct, dvacet pilotů jsou v podstatě lokání celebrity. Ale já jsem byl hlavně vidět, ze všech nejvíc jsem blbnul a šaškoval, podnikal potrhlé exhibice, létal na nezvyklá místa, plnil první stránky bulváru a lidé to měli rádi.”
“A co že jsi toho nechal? Zbrojovka?”
“To sice taky, ale hlavně jsme se jednou vsadili s prvním pilotem v žebříčku, kdo rychleji proletí kaňony na měsíci Texas, počasí nebylo dobré a Taylor se tam rozsekal na hadry, nezbylo z něho vůbec nic. Začali se v tom rýpat a simulace ukázaly, že Taylor na ten let vlastně neměl, ale z ješitnosti riskoval, zatímco já jsem na to měl s rezervou. Nikdy by mě to nenapadlo, vždyť v závodech nade mnou skoro vždycky vyhrával, jenže pak jsem se dozvěděl, že trénoval desetkrát víc než já. Prý jsem měl poznat, že to nezvládne, když jsem ho v cvičných vzdušných soubojích porážel, prý jsem ho neměl hecovat. Úplně jsem se rozhádal s ostatními závodníky, tak jsem to zabalil, ale fandové zůstali při mně.”
****
Vystoupali těsně pod sedlo, dál už začínala suťoviště, na posledním zeleném plácku se skrývalo posezení, dřevěné lavice a stůl mezi jehličnany pokroucenými od horského počasí, na hrubou desku vyskládali spoustu jídla a pustili se do něho, hlavně Lili.
Martena ujišťovali, že klan žije skoro stejně jako lidé, že jejich světy vypadaly skoro stejně jako lidské. Právě se díval na obávanou Lili Ardat, jak ochutnává různé sýry, spokojeně se kochá okolím a nastavuje tvář slunečním paprskům… už se to nedalo říct nějak lépe, jenže Marten tomu stejně v srdci nevěřil, nedokázal přijmout, že pořádají banální klanový piknik, ne po Maurenu, po všech těch hrůzách, po dnech strávených intenzivním výcvikem…
A není to od nich žádná strojenost, oni jsou na pohodovém výletě, a pokud je tu někdo v křeči, jsem to já.
A jako by tušili, o čem přemýšlí, Menrink s Lili se na sebe usmáli a políbili se na rty - u milenecké dvojice v kruhu přátel nic pohoršujícího, ale pro Olluwu to byla poslední kapka, nedokázala se porovnat s tím, že vidí dva ideály zničující síly takhle.
“Chováte se tak přeslazeně, že z vás snad dostanu cukrovku, co to s vámi je?”
“Máme se rádi,” odvětila Lili, narozdíl od Olluwy v dobrém rozmaru.
“To se ze mě stane taky takový sentimentální trouba, až ta změna doběhne do konce?”
“Určitě tě to zjemní, až budeme sestřičky, budeš se chodit pomazlit každý den, protože teď se dost zanedbáváš,” škádlila ji Lili, a nebylo to dobře, protože se trefila přesně do jejích obav.
“Já se nechystám stát sluníčkovým idiotem.” Olluwa se cítila podvedená, dostala pocit, že se na ni chystá něco jiného, než bylo slíbené, zvedla se, že půjde pryč , Lili jí chytila za ruku: “Jsi mezi svými, tady nemusíš dbát na image a dělat nezranitelnou.”
“Pusť mně, budu tady kousek,” vytrhla se jí a nasupeně odkráčela.
“Tak to se nepovedlo,” rozhodila Lili rukama a dál se věnovala prostřenému stolu. Marten nechal Olluwu plavat a přidal se k hostině, všechno bylo opravdu dobré a z nějakého důvodu se nešetřilo masem.
Lili se o Menrinka vysloveně kočičím způsobem otřela hlavou. Pochopil, natáhl se pro vzdálený kousek syrové ryby a podal jí ho. Snědla ho bez omáčky a políbila Menrinka na tvář.
Do druhdy banálního pohybu vložila spoustu vláčné energie.
Martena příjemně zamrazilo, když si představil, že takový polibek dostává sám. Současně ho nějak znervózňoval zvláštní způsob, jakým tu rybu snědla, soustředěně maso sledovala a pak ho Menrinkovi mžikově vytrhla zuby z ruky, půsosobilo to zlověstně, evokovala mu šelmy, které pozoroval na cestách, představil si ji, jak rve krvavé maso z kostí… říkával, že k sobě potřebuje pořádnou dračici, ale tohle by bylo už moc.
Menrink ji pohladil na šíji, trochu zaklonila hlavu a pohled se jí rozostřil.
“Ne že se zavřete do soukromé bubliny, Olluwka sice trucuje, ale mě se nezbavíte.”
“Můžeš se posadit z druhé strany,” Lili přepečlivě smetala neviditelná smítka z lavice a usmívala se na něho v radostném očekávání.
“To bych na tebe neměl tak pěkný výhled.” Zatřepetala řasami v parodii na naivní koketu, Marten žertík ocenil úsměvem. Ukázal směrem k jejich společnici, seděla o kus dál na plochém balvanu a ostentativně se dívala do kraje.
“Olluwa od vstupu do klanu čekala další postup na cestě k dokonalé bojovnici. Začínala úplně na dně a rvala se o každý kousek místa na slunci, chce být nedotknutelná, nezasažitelná a ten zážitek se zajetím u Vnitřní to ještě posílil. A teď jí začíná docházet, že ledová královna asi nebude klanový ideál, je zmatená, bojí se, co bude.”
Menrink pokrčil rameny: “Ono to lidi vlastně až tak nemění, jen je to dělá, čím jsou. A dokonalá bojovnice se z ní stát může, jako je tady Lili.”
Jmenovaná objala Menrinka kolem pasu a podívala se na Martena: “Neboj, není to tak tragické, jak to vypadá, máme na své postižení náhled.”
Marten se smál, neměl rád přehnané výlevy na veřejnosti, ale ti dva byli docela roztomilí.
Já bych se na Menrinkově místě nechoval jinak.
Než se Marten rozhodl vstoupit do klanu, poprosil o radu Hikmata, ten mu popsal nejen moc, ale i bolest, které může získat. Sám vlastně Martenovi nic nedoporučil, jen řekl, co o tom ví.
Menrinkův příběh změny v klanového bratříčka se jevil jako šňůra šílenství, sestávající převážně z epizod vražedné posedlosti a boje o vlastní identitu.   
Co všechno se Menrinkovi stalo na Maurenu? zeptal se žoldnéře, když se loučili.
Musíš se zeptat jeho, já ti jen řeknu, že ta mise byla strašná. Když bylo pro Hikmata něco zajímavé nebo dobrodružné, byl to nervydrásající horor, a teď něco označil jako strašné.
A ještě něco, on vlastně žádné živé vazaly nepotřeboval, mohl si vás prostě vzít…
“A co ty, Martene, čekáš od vstupu do klanu?” zajímala se Lili, o Martenově přijetí rozhodl Olsen s Menrinkem.
“Návrat klanů je podle mě největší dobrodružství naší doby, chci být u toho, na správné straně.”
“Sám jsem nakoupil takový příděl dobrodružství, že už bych klidně mohl až do smrti jen chodit do kanclu a večery trávit u televize,” smál se Menrink. Marten viděl v jeho tváři pár stínů. Cesta od extravagantního byznysmena ke spálené bytosti z Vultury a zase zpátky asi nebyla zrovna snadná.
“Vydržel bys přesně týden, Menrinku,” dloubla ho Lili do žeber.  
“Lili, co bude, až tohle skončí, co budeme dělat?” Marten se zatím v myšlenkách za vzestup klanu nedostal.
“Vybudujeme si zemi, svoje místo ve vesmíru.”
“A co, až bude všechno dobudované?”
“Pak nastane to, o čem se říká, že neexistuje, utopie.”
“Utopie není, vždycky se něco zvrhne.”
“Tak dobře, úplná utopie to není, ale skoro, a nezvrhne se, v klanech nejsou lidé.”
“To teda k lidem nezní moc laskavě.”
“To není nic ve zlém, zkrátka jsme tak stvoření.“
“A co tam v té utopii budeme dělat?”
“Co tě napadne, třeba péct housky, ale musí být dobré, abys dělal čest svému klanu.”
Marten  se usmál, ale úplně nevěděl, kam míří. Lili trochu zvážněla.
“Klan je společnost, která si užívá života, poznání a tvoří hezké a zajímavé věci, nic víc, nic míň. A dobývá vesmír, ve smyslu jeho kolonizace, ne pobíjení jiných národů.”
Martenovi to znělo dobře. Ještě chvíli si povídali, pak je Marten opustil s tím, že půjde vylézt na skalní stěnu poblíž. Výstup ho příjemně rozpumpoval. Když si v ledové vodě umýval ruce unavené od žuly, uviděl zvláštní věc, v potoce se točil vodní mlýnek a na břehu stála kamenná chatička jako pro panenky, před ní odpočíval na lavičce horský trol zhotovený ze dřeva, trávy a mechu, řezba obličeje byla jednoduchá, ale perfektní. Jak se to dalo stihnout tak rychle, srdečně nechápal. Jsem prostě hravá, řekla mu jednou Lili svým svůdným hlasem, myslel si, že flirtuje a ono se to vztahuje na všechno…
Pod svahem vedly Olluwa a Lili jakýsi zvláštní cvičný souboj podobný spíš tanci, Menrink přihlížel rozvalený v trávě. Martenovi chvíli trvalo, než pochopil, o co jde, na začátku se zlehka zaklesly předloktími, chvíli se rytmicky přetlačovaly tam a zpátky, tím se stanovilo tempo, v němž se prováděly všechny akce, a pak začaly naznačené útoky, šlo o techniku. Usmál se, bylo jasné, že když jde o boj, Olluwa nevydrží trucovat. Lili zrovna našla slabé místo v rovnováze své protivnice, zlehounka zatlačila a Olluwa si zcela nedůstojně sedla na zadek. V dalším kole Lili nějak proplula jejím krytem a chytila ji do složitého chvatu, podržela ji o něco déle, než bylo nutné, aby jí dala pocítit svou fyzickou blízkost. Marten si už stačil všimnout, že na první pohled poněkud démonická sestřička dotek vyhledává, mezi lidmi se krotí, ale v klanu to zjevně chodí jinak.
Ouvej, Olluwa ještě neví, že je v klanu. A taky že ano, vyškubla se: “Co blbneš, jsme snad nějaké lesby?!” Marten byl instruktor a průvodce, organizace, tišení hádek, zvládání lidí, kteří se sesypali pod tlakem extrémní situace… to všechno byla jeho práce. Udivovalo ho, že oba členové klanu na tyhle principy náhle kašlou, ačkoli Menrink řídí zbrojovku a Lili úspěšně velí rotě všehoschopných hovad. Přemýšlel o tom, postupně si skládal, jak ho Lili vždycky nadšeně objímá, jak je Menrink naprosto otevřený a občas se s výrazem truchlícího pozůstalého ptá, jestli je všechno v pořádku.
Lili je nadšená, že se ke klanu někdo přidal, Menrink má obavy, aby nám konverze neublížila, už nás berou za své, a proto se k nám nechovají jako ke svým podřízeným nebo klientům, mají pocit, že by to nebylo správné.
Šel za nimi a dostal za to drtivý klepec v pomalém sparingu od všech tří. Zkrátka obyčejný klanový výlet.
Let zpátky poskytl štědrou porci adrenalinu, protože řízení si půjčila Lili, chvíli jí sice trvalo, než vůbec dokázala letět rovně, ale pak začala předvádět vysokou akrobacii. Že strávila řadu hodin se simulací Lajky, na sebe práskla až po přistání.
****
Menrink nemohl zklamat Andreje a své přátele, takže navštívili aeroklubový bar. Po představování a silně upraveném příběhu o válce na Maurenu a o Vultuře se rozhovor zvolna přesunul na současnou akrobatickou scénu, Menrinka to úplně pohltilo.
Lili se nějak odpoutala od bandy pilotů, co se hodlali “obětovat”, aby se snad náhodou nenudila, a přisedla si k zamklé černé bojovnici: “Olluwo, omlouvám se, jestli jsem dělala něco, co je ti nepříjemné, ale chci, abys věděla, že k nám patříš, že mi na tobě záleží.”
“Lili, já nemám touhu po jakýchkoli důvěrostech.”
“Tak proč se hrneš ke kolektivní rase?” zeptala se mírně.
“A proč jsi mi neřekla, že to dělá z lidí sentimentální idioty, neřekla jsi mi všechno, co?!”
Lili vypadala spíš překvapeně, než že by chtěla do střetu, a Marten toho využil.
“Kemsto, pojď na panáka,” odtáhl Olluwu k baru a objednal dvakrát whisku.
“Co tě žere?” vyčetl jí, “dobře, Lili je někdy divná, ale vždyť je přes tisíc let stará a jiná rasa. Nevidíš, že se snaží, že nás má ráda?”
“Klidně ať mě z toho vynechá.”
“Kemsto, klany jsou jednota, bratrství, čest, vášeň a láska.”
“Běž s tím do háje...”
“Kemsto, víš jaký já z tebe mám pocit?”
“Jaký?” V jejím tónu zněla neotřesitelná jistota, že ať už Marten řekne cokoli, bude to pitomost.
“Myslela sis, že to motto jsou jen takové kecíky. Teď zjišťuješ, že ne, a to poslední tě trochu děsí.”
Chvíli se přetlačovali očima, pak Marten usoudil, že moudřejší ustoupí, a odvrátil pohled, Olluwa začala zkoumat led ve své sklenici a nic neříkala. Marten mlčel s ní, taky nemohl říct, že se neobává toho, jak to nakonec bude.

LXV: Návrat bez fanfár

Jon Heřman v Radě hlasoval pro umírněný přístup ke klanu a vzápětí se ho pokusili zabít, s pomocí Ahmeda Hikmata to zvládl. Lili Ardat byla úspěšná
Návrat bez fanfár.

Je lepší udělat něco včas, než něco chytrého pozdě.

klanové rčení

Jana Linke vstoupila do Stinného chřtánu. Teď dopoledne tam panoval klídek a nepřekvapivě stín. Podnik byl jako by vytesán do rostlé skály.
Na Dálavu se stáhli žoldnéři bez angažmá, protože vzhledem ke zvýšenému napětí se čekalo, že Asociace postaví hotovost, vypukne hlad po volných vojácích a začne to tady. Dlouhou chvíli si krátili různě, nádherná Dálava nabízela spoustu možností, měla hory, hluboké lesy, závodní okruhy na zemi i ve vzduchu… hodně žoldnéřů miluje adrenalinové sporty.
Tahle parta ale čekala velmi tradičně vysedáváním v hospodě a klábosením, předtím se neznali, prostě na sebe narazili a už to spolu táhli čtvrtý den. Jana k nim zamířila, a jak bylo u všech stolů prázdno, u tohoto bylo naopak přeplněno vojáky v počtu posíleného družstva. Protáhla se přes ostatní na své místo v rohu.
“A né že budeš chtít jít za chvíli čůrat, Lajno,” prohlásil vazoun, kterému cestou stoupla na nohu.
“Místo abys děkoval, že sháním drby, tak sereš, Maku.”
O výsledku zasedání Rady jste se samozřejmě ve zprávách nedočetli - kdo chtěl mít poslední novinky, žhavil osobní kontakty a v tom Jana vynikala.
“Tak vykládej, bude něco?”
“Rada dopadla nějak divně. Žádné sbírání sil, žádná kampaň. Divný... přitom Mauren zamíchal s kartama.”
“Ono se to nakonec stane jinak a potichu, tenhle klídek je politika Asociace, jak snížit napětí, ale není to všespasitelné, zbrojení stejně začne,” zhodnotil situaci nenápadný letec v bundě ozdobené logy a jmény lodí, kterými prošel.
“Hezká analýza, ale já jsem zbytečně utratil za lístek sem, teda ne že by se s váma špatně chlastalo,” prohlásil Mak.
“Co budeš dělat, Lajno?” zeptal se prošedivělý seržant pěchoty.
“Sehnala jsem místo u Heřmana, ale vyskakovat si tam nemůžu, ráda bych za kohokoli ztratila slovo u verbířů, ale po tom, co jsem jim vynadala do zasraných zmrdů a udělala díru do pultu recepce, tam nebudu moc v kurzu.”
“Volal jsem jim včera a čekali, až bude po Radě, tak to zkusím dneska zase.”
“Co ty, Lili?” oslovil Mak malou vojačku s bílou maskou, jaké se nosí po těžkých zraněních obličeje. K levému oku si nakreslila slzu.
“Poletím na Hallen.”
“Ale vždyť tam už je to skoro mrtvý, zůstal tam jen Burton a ještě ten… od Suda…” zhodnotil to mladý chlapík z druhého konce stolu.
“Založím si tam rodinu, děti, velký barák a tak.”
“Cože? Máš bitevní šok? Neblbni, vždyť to nevydržíš, ty nejsi typ usazené vojandy na odpočinku,” oponoval onen seržant.
“Nejsem, dělám si srandu.” Všichni kolem stolu se zazubili.
“Jsem hallenská a můžu zajistit pár míst u zvláštní pěchoty, ale ne pro žoldnéře.”
Mak se vztyčil, nasadil heroický výraz a neskutečně falešně začal zpívat:

Když noc ozdobí hvězdný třpyt
A v srdcích lidí vládne klid
Usmívej se, sny se právě plní...

Stůl vybuchl smíchy, státní hymna - “Hvězdy nad Hallenem” byla v Makově podání opravdu pecka. Mak se nenechal chechotem rozhodit, položil si pravačku na srdce a s výrazem geroje z náborového cancu si vystřihl píseň až do konce.
“Já jsem věděla, že tady najdu chápavé lidi,” dostala ze sebe Lili mezi dvěma záchvaty smíchu, “dáme rundu.”
Pijatika začala nanovo, do večera se to rozleželo dalším dvěma pěšákům a hodinu po půlnoci svou výmluvností zlomila i Šediváka, jak začala říkat postaršímu seržantovi, který poprvé bojoval tak v Punských válkách a který si určitě bude dobře rozumět s jejími poručíky, “Nindžas”. Zařídit Hallenské občanství normálně bývalo docela těžké, ale pokud se vídáte s Bockem…
Její mise skončila, Jon Heřman se zjevně rozhodl pro mír s klanem a ani  pokus o atentát to nezměnil. Teď byl čas se potichu ztratit z Dálavy. S Jonem se spojí později, až utichne rozruch.
****
Nad základnou Afa na Hallenu se ozval jekot něčeho menšího, vzápětí se z nízkých mraků vynořila deltovitá kurýrní loď, přešla do visu na tryskách a pomalu se ploužila k přistávací ploše 2. roty speciálích operací - Úderníků.
Lili seskočila z dvířek na boku, na kraji plochy ji čekal Ceri, jeden z “Nindžas”, byli domluveni.
“Ty jsi strkala nos, kam jsi neměla, tebe taky někam pustit samotnou...” Lili měla své zranění přestříkané jen tenkou průhlednou vrstvou, mrtvé tkáně se odloučily, a tak jí chyběl ještě větší kus obličeje, než na začátku. I pro její nelidský organismus bylo takové zranění náročné vyhojit, a nebyla úplná záruka, že to dopadne dobře.  
“No a to si představ, co by zbylo z tebe, na mém místě.”
“Byl bych v pohodě, schoval bych se za tebou.” S Cerim si mohli říct cokoli, ale dnes byl trochu ustaraný.
“Jednotka je v pořádku, Lili, máš nějaké otázky k hlášení?”
“Nemám, ale kvůli tomu jsi mi asi naproti nepřišel.”
“Lili, nevím, co se děje, zřejmě jsi v něčem šlápla vedle, asi běž rovnou za Hikmatem, dorazil ráno.”
Zařídila se podle toho a za chvíli vstoupila do nízké ošklivé budovy velitelství, které i večer žilo docela čilým ruchem. Přestože měla k Ahmedovi volný přístup, stejně chvíli trvalo, než se přes stráže, kancelář a předpokoj dostala do plukovníkovy pracovny. Ve veliteli obklopeném armádou strážců, asistentů a štábních důstojníků by těžko někdo hledal přihlouple se tvářícího smetištního recyklátora zvaného Chcípák. Připadalo jí to dávno, jednoduchý sladkobolný život v jednoduchém světě.
Vstoupila. Ahmed byl obležen virtuálními dokumenty visícími nad zobrazovačem i složkami těch skutečných. Že je spíš voják z pole, se dalo poznat podle toho, že si do pracovny natahal bohatý sortiment zbraní, které měl přehledně uspořádané po stěnách i pod stropem a připravené k použití, zbroj stála v dokovací jednotce. Bylo pravděpodobné, že žoldnéř v pracovně často i spí.
Pozdravili se, mluvit začal Ahmed: “Vidím, dostalo se to k tobě, obrátila jsi lecos naruby a málem nás dostala do hodně velkých potíží. Musím ti k tomu něco říct.”
Ahmed, když chtěl, byl dokonale nečitelný i pro Lili. Vypnul zobrazovač, ona se posadila naproti němu.
“Lili, dovolím si krátké a zbytečné shrnutí toho, jak to funguje. Vůdcem klanu je Olsen, veškeré klanové aktivity v lidských světech podléhají mému schválení, ty jsi členka klanu. Takže tvoje akce za klan tady podléhají dvojímu schválení. A ani já ani Olsen jsme určitě nepovolili atentát na jednoho z nejmocnějších žoldnéřů, Jona Heřmana.”
Ahmed se tvářil tak výhružně, že s přehledem trumfoval odhalenou Lilinu lebku. Byl připravený smést jakoukoli výmluvu a nějak tu bláznivou sestřičku srovnat.
Lili nečekaně kontrovala tím, že neřekla nic. Ahmeda to udivilo, proti němu přece seděl jeden z nejsilnějších bojovníků, jaké kdy poznal. Dobře si pamatoval dotek její mysli, schopné smést většinu existujících počítačů, o lidech nemluvě. Z tankového kanónu střílela jako jiný z pušky. A porazila maximálně ozbrojeného Heřmana, sama jen tak nalehko! Teď tu seděla v rozpacích. Mlčení se protahovalo.
“Vypadalo to, že hrajeme o všechno,” skoro špitla.
“Lili, klany jsou spousta věcí, ale především jednota, nic pro sólisty, buď to přijmi, nebo si běž zase tancovat do baru,” poprvé, co ho znala, do Ahmedova hlasu pronikal hněv, “já mám šílené akce v oblibě, jestli sis ještě nevšimla, takže nechápu, proč jsi se nepřišla o své nápady podělit.”
“Nepovolil bys mi to.”
“No kurva, že bych ti to nepovolil! Kdybys vyšetřila pět minut svého drahocenného času, než jsi vystartovala jako neřízená střela, tak by ses dozvěděla, že s Bockem máme přímo na místě hned několik vyjednavačů, kteří lobují proti Heřmanovi! Že pracujeme na zpochybnění jím dodaných důkazů, že máme zajištěné krytí od Mezisvětového soudu! A kdyby se všechno chystalo pokazit, nakoupili jsme opce na služby velkých žoldnéřských společností, jejichž členům nevadí, že by bojovali za klan! Ovšem tohle všechno může fungovat, jen když se po centrálních světech nebudou toulat klanoví assassini, rozumíš?! Tohle všechno jsi mohla poslat ukázkově do hajzlu!!”
Ahmed více než kdy jindy vypadal jako personifikace smrti. Žoldnéř se opravdu zlobil. Lili jen blesklo hlavou, že u svých vojáků musí mít asi hodně velkou autoritu, jiného druhu a mnohem silnější než má ona u svých Úderníků…
“Omlouvám se, byla to zbrklost, ale ty si zase uvědom, že já dokážu takové věci odhadnout, Ahmede, nepodceňuj moji intuici.”
“Na někoho s tak dobrým odhadem ti chybí trochu moc obličeje, Lili. Ten souboj jste přežili jen náhodou, ty i Heřman. Vyprávěl mi to vteřinu po vteřině. Mohla jsi tam zůstat hned po té první dávce, zachránilo tě, že trefil tvoji zbraň zrovna v nejodolnějším místě a tobě nevybuchly granáty v zásobníku, on měl namále asi tak třikrát, plus srdeční arytmie v záchranářském letadle.”
“Ale nakonec máme úspěch.”
“Tuhle zatáčku jsme vybrali, Heřman na tebe nedá dopustit. A to ho kvůli tomu, že hájil klany, málem zastřelili. Mezi špičkami Mezihvězdné Žoldnéřské panuje pěkná paranoia a jestli se zjistí, kdo za atentátem stojí, pravděpodobně je z něj mrtvola.”
Výsledek nebyl jen dobrý, byl perfektní. Heřman měl silnou jednotku a silné slovo, jemu ostatní naslouchali, jeho názory často ukazovaly směr ostatním, když nevěděli. Díky Lilině ztřeštěné eskapádě doslova vyhráli jackpot, ale podstoupené riziko bylo obrovské. Lili se zatvářila sebevědoměji. Ahmed se ušklíbl, ale bylo vidět, že hněv vyprchal.
“Já tě nemám v plánu seřvat a pak pochválit, já tě mám v plánu jen seřvat.  Ne pro  zbrklost, ne proto, že jsi mě šmírovala, ale ty jsi udělala hloupost. Lili, ty jsi nepochopila, že mrtvý Heřman by byl ještě nebezpečnější, než živý Heřman hlasující v Radě proti klanu.”
“On o nás věděl, přesvědčil by ostatní a válka by začala okamžitě.”
“Kdybys zabila Heřmana, dá nám to krátký odklad a pak se můžeme rovnou stěhovat do sousední galaxie, protože se na nás sesypou všichni. A nebyly by třeba nějaké betonové důkazy. Stačilo, aby pár mocných lidí uvěřilo, že za tím stojíme a jsme ztracení. Agresoři bychom byli my. Nikdo by nepochyboval. Zatímco kdyby zaútočila Asociace, stačilo ustát první úder, a oni by začali váhat, protože by zjistili, že bojují jen proti lidem, a byli by to oni, kdo válku začal. Začali by volat po dalších důkazech a ty by jim nikdo nedokázal dát. Rozbředlo by se to doztracena, nějak by se to diplomaticky narovnalo a život by šel dál.”
“A co jsem asi tak měla dělat? Uvědom si, jak to vypadalo. Chtěli na nás zaútočit a nikdo pro to nic nedělal! Já jsem bojovala o všechno, o svůj domov! To jsem se měla spolehnout na tebe, který to má jako koníčka?” Už když to dořekla, Lili věděla, že je to špatně, Ahmed investoval obrovské úsilí, spojil s droidy svůj životní osud.
“Lili…”
Dotknul se jí bezkontaktním připojením. Proti přímému připojení to byla jen skica, ale i tak viděla dost. Jeho mysl byla jako čiré a hluboké jezero uprostřed hor, vyrovnaná a bez rozporů, vládl tam klid někoho, kdo už viděl úplně všechno. A současně viděla až dětskou radost z prostých věcí a touhu po nalezení smyslu. Ahmed byl válečník toužící po míru. Pochopila, že je svým způsobem klanu oddaný stejně jako ona.
Kontakt skončil, chvíli se na sebe zkoumavě dívali.
“Taky ses mohl podělit o informace, Ahmede.”
“A ty ses mohla podělit o své plány, Lili.”
“Ta nedůvěra ale začala u tebe.”
“Důvěru si musíš zasloužit, úplně jsem tě neznal a působila jsi na mně dost zbrkle a nevyzpytatelně, což jsi vzápětí dokonale potvrdila.”
“Omlouvám se, že jsem se nepřišla poradit, teď už s tím nic neudělám, ale všechno to bylo pro klan, chtěla jsem pomoct.”
“Omlouvám se, že jsem ti nevěřil.”
Usmáli se na sebe, on jako spokojená Smrt, ona jako obrázek z učebnice anatomie, působilo to trochu strašidelně.
“A jak už to u velkých náhod bývá, je to buď katastrofa, nebo gigantický úspěch, výjimečně máme co do činění s tím druhým.” Ahmed se chvíli odmlčel a bylo vidět, že i teď se zamýšlí nad novými rozměry strategické situace.
“Myslím, že to můžeme považovat za uzavřené. Ještě jednu věc bys měla vědět. Krom jiného jsem musel mírnit v rozmachu křižník Vultura připravený k okamžité válečné operaci kdekoli ve vesmíru. A nebyla to legrace, Vultura už není ta stará dobrá roztomilá Vultura, co zničila Maurenské kosmické síly, teď je to něco mnohem horšího. Zaplaťpánbu za Olsena, který Menrinka odradil od další ztřeštěnosti, ještě že členové klanu poslouchají svého vůdce.”
Láskyplný výraz v Lilině tváři se rozlil celou strohou místností.
“Běž si odpočinout. Čest a sílu.”
“Čest a sílu, plukovníku.”
Když se za Lili zavřely dveře, Ahmed mrzutě přehlédl hromady práce, které se mu hlásily na zobrazovačích a zavolal svého parťáka: “Řekl jsem jí všechno, co jsem měl na srdci, a zdá se, že to k ní dorazilo, tak už snad máš jenom volnou zábavu.”
“To jsem rád, opravdu nerad bych se s ní pouštěl do křížku.”
“Budeš překvapený, vypadá naprosto mírně.”
“Ohrozila věc klanu.”
“Máš pravdu, to je ono. Starej se o ni, je to nesmírná vzácnost. A nejen proto, že je to poslední, co z původních klanů zbylo.”
Lili se zamyšleně vydala základnou k bráně, kam si přivolala autonomní taxi. Nebezpečí, kterému vystavila ostatní, jí došlo v plném rozsahu. Mernink už jí řekl, že čeká, ale povídat si chtěl až osobně. Lehké prosklené autíčko ji vyhodilo v blýskavé nádheře centra Velkého přístavu, vešla do mrakodrapu U Svaté Dany, prošla halou, za kterou začínal nikdy neutuchající ruch komerční zóny s jejími obchody, restauracemi a zábavními podniky. Menrink miloval velkoměstský život a své bydlení si vybral tak, aby ho měl stále nadosah. S úsměvem si vzpoměla na večer, kdy Ahmedovi vyčítal, že mu při eskapádě s Rozražečem vysklil část “jeho” mrakodrapu. Bezkontaktně si přivolala VIP výtah a za chvíli ji zrcadlová kabina vyhodila v tiché vysokým kobercem pokryté chodbě.
Trošku nejistě vstoupila do bytu, voněla večeře, květiny, připravená koupel.
Pozdravili se a nevěděli jak začít. Lili mrzela její nedomyšlená eskapáda. V Menrinkovi se svářily protichůdné emoce, miloval ji, zlobil se na ni, bál se o ni, a nakonec zažil  pro sebe šokující okamžik, když ho Olsen vyzval, aby upustil od svého úmyslu vyrazit za ní s Vulturou, a on uznal, že by to bylo hloupost a že se nedá nic dělat…
Bratříčku, Lili by se zachovala stejně, já také, klan je důležitější než kterýkoli jeho člen.

Chvíli proti sobě s Lili stáli mlčky a pak jim došlo, že na vysvětlování bude později dost a dost času.
“Promiň,” řekla.
“Měl jsem o tebe strach,” udělal ten krátký, ale zásadní krok a objal ji.
“Připravil jsem se na tebe,” mávl neurčitě rukou po bytě.
“Děkuju, lásko,” byla pořád nesvá.
“Mimochodem, to je hodně agresivní peeling.”
Narážka ji konečně povzbudila a usmála se neponičenou polovinou tváře.
“Ještě ty začínej, jsem prostě trošku alergická na plazmové zbraně.”

LXIV: Incident v kavárně Tvrdý byznys

Rada žoldnéřů se rozhodla, že nebudou zatím podněcovat útok proti klanu. To rozhodnutí zdaleka nebylo jednomyslné.
Incident v kavárně Tvrdý byznys

Veřejnost zblblá seriály si obvykle představuje, že si implantací posilovačů koupíte bezpracnou sílu a obratnost. Opak je pravdou, posilovač se aktivuje jen při potřebě extrémního výkonu, nevydrží trvalý provoz, ten si táhnete sami. A když nepodstoupíte poimplantační výcvik, v lepším případě utrhnete pár klik a v horším někomu omylem při uvítání rozdrtíte ruku. Pokud to vezmete plně kybernetickou cestou, zase se lehce stane, že se není kam vrátit. Zkrátka pořád platí, že maso není prosto výhod.

blog Roberta Kellera

Jon Heřman vystoupil z pronajatého vozu a ten odjel v autonomním režimu zaparkovat. Přehlédl rušnou třídu, plnou dobře oblečených lidí, zdvihl hlavu a pokochal se nádherou organicky tvarovaných budov z pestrobarevného skla. Kolem se stranou čilé dopravy tiše na pojezdech šinulo nablýskané policejní vznášedlo. Představil si, jaké to je být policistou v tomhle spořádaném rajónu, musela to být dobrá práce, ale neměnil by.
Dnes potřeboval být inkognito, proto byl v civilním obleku a sám, bez svých strážců. Alespoň si vzal PDW, se zbraní se tady cítil trochu nepatřičně. Možná ho čeká tvrdý boj, ale kanony a plazmové vrhače budou dnes určitě mlčet, generál Perry, jeho přítel a dříve i mentor, si s ním dal schůzku. Bylo jasné, že důvodem je otázka klanů. Perrymu politika příměří a sledování nevyhovovala a nejspíš chce svému bývalému žákovi promlouvat do duše.
Kavárnu Tvrdý byznys měli v oblibě místní obchodníci, zřejmě i své jméno měla podle toho. Vstoupil do prostoru ovoněného kávou, sladkostmi, lehkým závanem kuřiva všeho druhu a samozřejmě kropem. Interiér byl zajímavě minimalistický, nohy židlí a stolků byly tak tenké, že se skoro ztrácely. Co šlo udělat, bylo průhledné, včetně krytů přístrojů na kávu a jiné nápoje, které okázale odhalovaly své mechanické vnitřnosti a umožňovaly zákazníkům nahlédnout do tajů přípravy a zkontrolovat dokonalou čistotu. Původní káva byla globálně stále nejpopulárnějším nápojem toho druhu, ale na mnoha planetách byly objeveny plodiny, ze kterých se daly připravovat horké povzbuzující nápoje, tady na Dálavě vedl krop.
Druhý generál tu ještě nebyl. Jon hledal místo v koutě, aby si mohli oba sednout zády ke zdi, ale musel vzít zavděk stolem, kde alespoň oba viděli na vchod. Sám si vybral místo, z kterého viděl všechny hosty. Kdo pozdě chodí…
Arnold Perry dorazil jen s mírným zpožděním. Jon pod přátelským přivítáním okamžitě vycítil nelibost. Těžko říct, co si starší velitel od schůzky vlastně sliboval. Znali se léta, takže Perry musel vědět, že s Jonovým názorem jen tak nepohne, ale možná přinesl něco zásadního. Perry začal: “Tvoje chování v Radě mě, nebudu chodit kolem horké kaše, fakt nasralo.”
Jon jen pokrčil rameny.
“Názory lidí se vyvíjejí, Arnolde, nakonec jsem se rozhodl, že do téhle války vstoupím, jen když si budu jistý, že droidi jsou opravdu naši nepřátelé.”
“Jone, takhle jen ztratíme čas a oni jsou každým dnem silnější.”
“A tohle mi začalo vadit, všichni plánujeme droidy zničit jen proto, že jsou možná každým dnem silnější.”
“Co to říkáš?! Tobě nestačí, co se stalo?! Stamiliony mrtvých a ty mi budeš tvrdit, že o nich nic nevíme?!!”
“Známe jen unijní propagandu. Staré unijní propagandě se obvykle smějeme, když ji vidíme někde na síti, ale když jde o droidy, najednou jí všichni věří.”
“Jone, takového tě neznám, tyhle řeči jako by nebyly z tvojí hlavy. Něco se ti stalo. Vydírají tě? Nabídli peníze a moc? Nebo ti assassinka Ardat vyšukala mozek z hlavy?”
Krátké hnutí v Jonově tváři starého lišáka upozornilo, že zasáhl.
“Takže za tebou poslali sladkou Lili Ardat. Muselo to být úžasné a dechberoucí, když ti svojí píčou kázala o lidskost a přátelství klanů. Zajdi si do baru U Komposťáka u hlavní skládky Velkého přístavu. A v té žumpě světa uvidíš, kde léta dělala striptérku a děvku. Dozvíš se, jak ze srandy zabíjela chlapy, se kterýma se vyspala. Máš štěstí, že jsi setkání s ní přežil, je to zrůda.”
Jon nebyl žádný začátečník, poznal, že Perry sice lecos ví, ale pálí naslepo.
“Arnolde, já nespím s žádnou Lili Ardat, abys mi o ní mohl brát iluze. Nicméně zaletět na Hallen je dobrý nápad. Zajdu si do baru u skládky a poptám se místních na klanovou assassinku, zřejmě to nebude až taková zrůda, když ji nechali léta žít mezi sebou. Najdu si droida Olsena a promluvím s ním. A pak si teprve o klanech znovu promluvíme my dva, Arnolde.”
“Tvůj přístup se mi nelíbí, Jone.”
“Vadí ti snad, že si chci věci ověřit osobně? Jestli jsou skrz naskrz zlí, přeci mě nedokáží přesvědčit.”
“Probůh, Jone… zrovna tobě snad nemusím vykládat, jak mocným nástrojem je manipulace! Myslím, že se šineš po šikmé ploše, dočista jsi zblbnul.”
“Právě kvůli manipulaci se nespokojím jen s jediným vysvětlením, tvým vysvětlením, Arnolde.”
“Počkej, my dva si přeci věříme. A dnes jsme se nepřišli štymovat, kdo je lepší, Jone, tady jde o lidi,” máchl neurčitě rukou kolem sebe, “o tohle všechno, co máme rádi!”
“Arnolde, až příliš často se stává, že když jde někomu o lidi, tak spousta lidí zbytečně umře. Proto si nenechám diktovat, kdo má být můj nepřítel, a rozhodnu si to sám.”
Chvíli se na sebe mlčky dívali. “Jone, to je tvé poslední slovo?”
“Ano, Arnolde, není to nic proti tobě nebo komukoli. Doufám, že se naše cesty nerozdělí. Já nejsem žádný zlý klanový agent, jaké si pořád vymýšlí Newell.”
“Vždycky jsi byl na vojáka moc velký idealista, ale nikdy bych nevěřil, že zrovna tobě takhle hrábne.” Obvykle energický Perry vypadal smutný a nesvůj. V jakési dimenzi pod světem cosi s puknutím povolilo a zhroutilo se. Jejich letitá spolupráce se chýlila k definitivnímu konci.
“Mýlíš se Jone, i když to tak nemyslíš, je to i proti mně, je to totiž proti všem. A už je to jen tvoje cesta, my dva si dál nemáme co říct.”
Perry se zvedl k odchodu: “Měj se.”
“Čest a sílu, Arnolde.”
Jon zůstal sedět, zamyšleně skloněný nad koláčem a velkým hrnkem kropu.
Tak, Lili, ani jsem se k vám nepřidal, ale už v tom jsme spolu, doufám, že jsi mně fakt jen nevyšukala ten mozek z hlavy, jak tak hezky říkal Arnold... I když, nebylo to špatný…
Jon se probíral vzpomínkami na své začátky, kdy si Perry oblíbil ztřeštěného poručíka s ještě teplým diplomem z akademie. Starší velitel si ho vyhlédl, dal mu důvěru a mnohé ho naučil, díky němu se z Jona stal opravdový důstojník. Jejich idylický vztah nakonec narušilo, že se Jon zařídil pro sebe, místo aby se stal Perryho nástupcem, ale přáteli zůstali. Přestože se rozcházeli v názorech, kdy Perry říkal o Jonovi, že je naivní, a Jon o Perrym, že je to starý pletichář, stejně spolu vycházeli dobře, až doteď. Takový konec Jona mrzel.
Z nostalgie ho náhle vytrhl pocit neurčitého ohrožení, následovaný zcela určitými signály z jeho senzorů. Byli tady! Assassini seděli mezi ostatními hosty. Byli dobří, velmi dobří, ale Jon Heřman byl extratřída, odchytil stíněnou komunikaci mezi zdánlivě obyčejnými hosty, viděl drobounké změny ve svalovém napětí, jak se připravují pozvednout zbraně a zaútočit na něho, zdánlivě utopeného v myšlenkách. Vnímal náznaky aktivovaných posilovačů... nebylo dál na co čekat.
Přejel kavárnu aktivním skenem a vyrval PDW zpod saka, rozezněla se typickým zvukem připomínajícím párané prostěradlo. Jeden, druhý, třetí, obličeje jim vybuchovaly zásahy. Byli oblečení jako všichni místní byznysmeni, ale Jon viděl skrze jejich kůži a přeludy maskovačů až ke zpevněným kostem. Bohužel, prvního assassina patnáct kulek z PDW rozhodilo asi tak na půl vteřiny. I další zasažení byli toliko krátce otřeseni. Rozmašírované obličeje z nich dělaly hororové postavy. Další tři muži vstávali a zvedali ruce s integrovanými zbraněmi. Jonovy senzory samy zúžily skenovací paprsek na útočníka s plazmovou zbraní. Poznal, jak je udělaný. Mikroraketa pod hlavní PDW sykla, zasáhla muže pod okraj pancéřovaného hrudního koše, uvnitř se stočila a odpálila druhou nálož směrem nahoru, kde tepalo zcela lidské srdce. Pulz energie z paže umírajího ještě prořízl vzduch a vypálil do stropu dýmající brázdu. Zbývajícím dvěma čerstvým nepřátelům Jon věnoval po dávce a ukazatel stavu zásobníku v jeho mysli se změnil z červeného na černý, bylo prázdno.
Skočil pozpátku k baru. Během letu se udála spousta věcí, odpálil druhou mikroraketu, udělal toliko díru do zdi, vyhodil prázdný zásobník a dostal výbojem elektronfluxu. Naštěstí jeho oblek poskytoval ochranu. Konečně zády smetl pyramidu šálků na pultě a dopadl za bar, oba číšníci a servírka už se kryli jako zkušení válečníci, naštěstí nikoho nezalehl. Nad nimi dávky kulek a proudy energie rozbíjely a odpařovaly designové vybavení. Přebil, zdvihl zbraň nad pult a mikroraketami zasáhl dva assassiny, co se za ním chystali poslat granáty, tím mu těžký kalibr došel. Přemístil se pod barem, znovu podržel PDW nad pultem a přehlédl podnik skrze její zaměřovač, jeden houževnatý granátník zásah přežil a chystal se dokonat své dílo. Půl zásobníku ho konečně neutralizovalo, pokropil kulkami interiér a donutil zbytek, aby se kryl. To, že bylo kolem spousta nezúčastněných ječících lidí, útočníkům dost pomáhalo. Zajel za pult a zarazil do zbraně svůj třetí a poslední zásobník, vypadalo to zle.   
A že je zle, bylo poznat i z terasy ve třicátém patře nedalekého kancelářského mrakodrapu.
“Střílejte, seržante!”
“Nemám jistý výstřel!”
“Dejte to sem!” Ahmed doslova vyrval sniperovi jeho dvoumetrovou pušku. Ve stoje si ji zasadil do ramene, dam-dam-dam, vystřihl si tři průstřely hlavy v čase 1,03 sec. Že je nemotorná zbraň určená pro střelbu vleže s dvounožkou, se k němu zjevně nedoneslo.
“Díky seržante,” šlehlo ironicky. V protikladu k ostrému tónu položil žoldnéř pušku jemně jako svátost.
“Ale…,” chtěl se začít ohrazovat kapitán policejní zásahové jednotky.
“Paragraf 6 o krajní nouzi -  jakožto nejlépe kvalifikovaný přítomný odstřelovač jsem se ujal provedení zásahu, abych ochránil zdraví a život Jona Heřmana. Formálně to vyřídíme u vás, zítra v devět třicet.” Námitky nebyly, žoldnéři se prakticky nedalo odmlouvat, a nejen kvůli závazným doporučením od Mezisvětového soudu, odsouhlasených ministerstvem.
Jon Heřman s úlevou přehlédl poslední tři útočníky, výkonná speciální puška transformovala jejich opancéřované hlavy v abstraktní fresky. Možná by je zvládl sám a možná taky ne. Měl štěstí, že někdo byl zjevně ve střehu.
Byla otázka, kdo je poslal, čekali na něho, a seznam lidí, kteří měli vědět o tomto setkání, byl velmi krátký, obsahoval jediného člověka. Tohle bys mi, Arnolde, přeci neudělal... Škála možností byla široká, Jon spíš odhadoval, že někdo vyhmátl jejich komunikaci, nebo je někde špeh. Ale ať už to byl kdokoli, mělo to logiku, o zbrojení Asociace se jedná zítra, a kdyby to proběhlo bez Jonova příspěvku, mohlo masivní hromadění sil v podstatě znamenat revizi včerejšího rozhodnutí o opatrném přístupu.
Podíval se na svůj místy zuhelnatělý, zdánlivě “obyčejný” luxusní oblek. Ve skutečnosti to byla nesmírně nákladná hi-tech ochrana schopná zadržet menší ráže, slabší eletronfluxy a rezonátory. Nyní bylo sako na vyhození, ale zachránilo mu život. Být tu Lili Ardat, je z něho živočišné uhlí, výboj z integrovaného klanového elektronfluxu by ochranou prošel, tím si byl jistý. Znovu si uvědomil, jak silný na něho Lili udělala dojem. Jako vždycky, osobní vazba je to, co člověka pohne k činům. Kvůli klanům vstoupil na tenký led.
Ze svého stanoviště měl Ahmed a muži ze zásahovky o kavárně a okolí dokonalý přehled. Vznášedla hlídky a vyšetřovatelů viděli už z dálky. V kavárně se lidé pomalu zvedali a rozhlíželi, zdálo se, že s výjimkou útočníků se nikomu nic vážnějšího nestalo. Těch pár raněných naříkalo a to je vždycky dobré znamení. Odstřelovač a pozorovatel začali balit.  Kapitán zásahovky a Ahmed Hikmat odcházeli k výtahům. Kapitán si ve vztahu k žoldnéři prošel fází opovržení z šaška nasazeného shora přes respekt k profesionálovi a nyní ke strachu z někoho, kdo ho nesrovnatelně převyšuje a současně příliš neuznává chyby. Protestoval, když žoldnéř proháněl jeho týmy po městě kvůli tajnému krytí žoldnéřského generála, a teď byl rád, že se mu nepovedlo své námitky prosadit. Hikmat věděl, co dělá. “Kapitáne, ta roztřesená zeleň, to má být odstřelovač policejní zásahovky?” Suchý lehce chraplavý hlas jako by vyprávěl o konci kariéry jednoho policisty.
“Má předepsaný výcvik,” pronesl kapitán neurčitě.
“Výborně, v tom případě jsme právě odhalili systémovou chybu, výcvik vašich odstřelovačů stojí za hovno. A náhled kapitánů místní zásahové jednotky na tento fakt je nulový.” Ahmed se usmál a s uspokojením zjišťoval, že sebedůvěra kapitána svižně padá k nule. Zaslouženě, Ahmed kvůli místním amatérům málem přišel o klíčového muže.
“Ale už se stalo, kapitáne, a vidím ve vás člověka přístupného změnám a zlepšením, takže k vám pošlu dva své instruktory, aby to srovnali. Úplně zdarma, jako laskavost za vaši vstřícnost. Důrazně doporučuji jim maximálně vycházet vstříc.” Ahmed měl rád, když se věci dělaly dobře, a byla to možnost, jak získat cenné kontakty.
“Děkuji, pane.” Kapitán čekal oficiální popotahování a nabídka podpory ho příjemně překvapila, žoldnéř určitě pošle muže, od kterých se bude co učit.
Od mrakodrapu ke kavárně to byla chvilka chůze. Ahmed se rozloučil s kapitánem a vstoupil dovnitř. Měl dekret vyšetřovatele ve věcech Mezihvězdné žoldnéřské, šéf zásahu jeho kompetenci uznal a Ahmed se mohl volně pohybovat po místě činu. Propletl se chaosem policistů, záchranářů a zmatených svědků atentátu, nakoukl na mrtvoly útočníků s vizáží tuctových makléřů. Totožnost se spíš nezjistí. Smutně se podíval na rozstřílené exkluzivní kávovary a vyrazil za generálem.
Jon Heřman byl nezraněný a právě se vybavoval s vyšetřovateli. Ahmed se díky svému oprávnění probil k němu.
“Dobrý den, dámy a pánové, jsem Ahmed Hikmat, zvláštní vyšetřovatel Mezisvětového soudu. Budu s vámi na tomto případu spolupracovat. Generál Heřman je po útoku na svůj život poněkud indisponován, a proto navrhuji jeho výpověď odložit na zítřek,” se svým neodolatelným úsměvem přehlédl přítomné, námitky opět nebyly.
“Generále, nerad bych se mýlil, souhlasíte s tímto postupem?”
“Ano, takhle to bude lepší, plukovníku.” Heřman souhlasil zdánlivě odtažitě, ale byl rád, že ho někdo vytáhl z palby otázek.
“Výborně, zvu vás na drink, mám pro vás společenské novinky z Hallenu, které vás přivedou na jiné myšlenky.”
“Nashledanou, sejdeme se všichni zítra v deset nula nula u vás,” rozloučil se Ahmed s příslušníky policie. S dotazem, zda čas vyhovuje, se Ahmed neobtěžoval. Oba žoldnéři odešli středem.
Venku je čekalo deset Varjagů, v lehkých zbrojích, ti, kdo zvedli hledí, vypadali dost zamračeně, přijeli dvěma pancéřovými auty a nad ulicí se vznášel sledovací dron. Oba žoldnéřští velitelé nasedli do vznášedla řízeného Hikmatovým čtyřrukým bodyguardem a přesunuli se do jiné čtvrti, kde si našli klidný bar. Varjagové hlídali okolí, aby tentokrát měli klid. Usadili se v odděleném boxu, Hikmatův bodyguard se tvářil dost dotčeně, když ho vykázali. “Nespustil bys nás ke slovu,” odbyl ho Ahmed. “Jak jste to poznal, veliteli?” zazubil se bodyguard a odpochodoval k baru, odkud se vzápětí ozval ruch čilé konverzace.
Ahmed si objednal nejstřelenější drink z nabídky kombinující ovoce, pálivá koření a několik druhů alkoholu, Jon temnou pálenku z místního obilí. Připili si a dali se do hovoru.
“Tak co je nového na Hallenu, plukovníku?”
“Ztratila se nám jedna sladká černovláska, mám důvody si myslet, že k vám zahořela silnou vášní.”
“Ano, je velmi vášnivá, ale jsem tady.”
“Slyšel jsem o vašem zranění, vy máte na ty atentáty štěstí.”
“Dnešní byl šestý, to mám z toho, že jsem muž pevných názorů,” Heřman se ušklíbnul, Ahmed zaznamenal, že je však navzdory situaci dobře naladěný.
“Generále, ani já, ani vůdce droidího klanu bychom na vás nikdy neposlali assassina. Pokud bychom na vás už zaútočili, tak jedině v bitvě.”
“Takže to byla její samostatná akce, to by lecos vysvětlilo. Ale mohu vás uklidnit, plukovníku, klanová bojovnice nejdřív vyjednávala a nepřátelství poctivě vyhlásila, zachovala se jako voják, ne jako assassin. Porušila lokální zákony, ale ty naše nepsané ne.”
“Co vím, její metody vyjednávání mohou být dost neortodoxní.”
“Ano, neortodoxní, to je trefné, nicméně já jsem s nimi neměl problém. Nakonec mě přesvědčila, že jsem se v otázce klanů zjevně unáhlil. Jsem proto znovu na začátku.” Ahmedovi spadl kámen ze srdce, tohle bylo těsné, stačilo málo a jejich pečlivě budovaná politická pozice šla pod kytičky.
“Jak vidíte, generále, už jen být neutrální v otázce klanů může být velmi náročné.”
“Ano, překvapilo mě to, velmi nepříjemně mě to překvapilo. Děkuji, že jste mě tak příkladně kryl.”
“To nestojí za řeč, byla to ukouzlující exkurze po vyhlídkách na město, ve společnosti družných příslušníků místní policie.”
Hlídal Heřmana hned od příletu na Dálavu, nejdřív se bál, že se objeví Lili. Pak se k němu. doneslo, že byl Heřman zraněn ještě před odletem na Dálavu, a nevěděl, zda to znamená konec klanové sestřičky. Po zasedání Rady vytušil, že Lili zřejmě dokázala nemožné, a hlídal Heřmana dál, tentokrát před radikálními odpůrci klanů. Bez masivní podpory místní policie by se mu to nikdy nemohlo povést. Sabotér to zařídil přes soudkyni Langmajerovou, ale jakým způsobem, bylo lépe nevědět.
“Mohu pro vás ještě něco udělat, generále?”
“Zprostředkovat mi setkání s droidím vůdcem a ukázat, kde je na Hallenu podnik U Komposťáka.”
“To nebude problém.”
Oba žoldnéři se uvolnili, začali nezávazně rozebírat nejprve situaci na Hallenu a pak obecné drby, došlo i na vylíčení Heřmanova střetu s Lili Ardat, o jejích vyjednávacích metodách však už nepadlo ani slovo. V dobré náladě se rozešli po několika hodinách.